Ústřední figurou – často bohužel figurínou – prvního z těchto bloků je postava Václava Havla a klíčovým rysem snaha vést či vychovávat společnost podle vyspělejších severoatlantických vzorů. Na otázku, v čem spočívá český úděl po roce 1989, se v zásadě odpovídá nutností vrátit se na Západ, odkud jsme byli po druhé světové válce „uneseni“.

Druhý tábor se shromažďuje kolem dvouhlavé saně Klauzemana. Není nutně protizápadní, transformaci však víceméně omezil na vybudování tržní ekonomiky a systému soutěže politických stran. Odmítá hlubší kulturní transformaci. Nejnápadnějším rysem se tu stává programově pěstovaná nepřizpůsobivost coby přímý protějšek vychovatelských snah havlovského bloku: Ne, my se nebudeme učit politické korektnosti, feminismu, multikulturalismu, veganství a cyklistice, my se nebudeme přizpůsobovat diktátu Bruselu, Berlína ani Prahy a její kavárny; tváří v tvář morální nadřazenosti vlastizrádných (pseudo)elit si ponecháme svou národní hrdost, tlačenku, pivo a pomazánkové máslo!

Jak ale zdůraznila řada komentářů k brexitu či americkým volbám, obdobným rozštěpem se dnes vyznačují i západní společnosti. Jak tuto podobnost vysvětlit? Nejen postkomunistické státy, ale právě také západní země procházely v uplynulých desetiletích transformací, která byla přes různá místní specifika součástí jednoho a téhož procesu, nejčastěji charakterizovaného slovy globalizaceneoliberalismus. I na Západě se tak vytvořil dualismus těch, kdo chtějí vychovávat společnost podle panujících představ o vyspělosti, a těch, kdo během pochodu k údajně vrcholnému stadiu dějin klopýtají vzadu a někdy zůstávají ležet podél cesty, neschopni dostatečně se přizpůsobit. A právě z nepřizpůsobivosti, dosud vyhrazené sociálně vyloučeným, dělají své politické poselství.

Juergen Teller: Plates/Teller, No.128 (2016), k vidění na autorově výstavě Enjoy Your Life! do 19. března v pražské Galerii Rudolfinum.

Juergen Teller: Plates/Teller, No.128 (2016), k vidění na autorově výstavě Enjoy Your Life! do 19. března v pražské Galerii Rudolfinum.

FOTO: © Juergen Teller

Samotný fakt, že společnost má elitu, která ji cíleně vede určitým směrem, není samozřejmě zavrženíhodný ani neobvyklý. Problém je, že civilizační model, na který se transformační elity odvolávaly a jehož znalost a zavádění jim měly dávat autoritu, se evidentně hroutí. Funkčnost a přesvědčivost onoho modelu měla tři vzájemně provázané předpoklady.

Za prvé, geopolitickou dominanci Západu, zejména USA. Slábnutí této hegemonie je demonstrováno neschopností západních zemí prosadit stabilní uspořádání Blízkého východu nebo zabránit ruské expanzi na Ukrajině.

Za druhé je to předpoklad, že kapitalismus coby systém založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, maximalizaci zisku a soutěživém chování je schopen přinést prosperitu všem členům společnosti. Zatímco období postkomunistické transformace bylo poznamenáno dojmem historického vítězství kapitalismu nad socialismem, dnešní vlna zájmu o propastné nerovnosti, daňové úniky či předimenzovaný vliv bankovního sektoru je projevem narůstající pochybnosti o jednoznačnosti tohoto vítězství.

Třetím předpokladem je, že ekologické problémy jsou pouhými externalitami trhu, tedy vedlejšími dopady produkce (a spotřeby vyrobeného zboží) na ty, kdo se nemohli účastnit rozhodování o této produkci. A pokud je někdo takovými vedlejšími dopady poškozen, lze vytvořit politický a právní rámec pro kompenzování vzniklých škod, případně pro jejich minimalizaci (třeba stanovením emisních norem). Jde však jen o dílčí korekci vztahující se k jednotlivým hospodářským aktivitám; systém jako takový zůstává ve svých základních parametrech nedotčen a netematizován, nevznáší se otázka poměru lidské ekonomiky jako celku k přírodnímu ekosystému, který je jejím hostitelem.

Herman Daly kdysi přirovnal roli pojmu externalita v současném ekonomickém myšlení k roli, kterou v předkoperníkovské astronomii sehrával koncept epicyklů; ten umožňoval vysvětlit pozorovaný pohyb planet bez nutnosti změnit perspektivu z geocentrické na heliocentrickou. V obdobné situaci se nacházíme dnes: jsme zvyklí vidět lidskou aktivitu jako středobod veškeré produkce a přírodu jako to, co v podobě zdrojů krouží kolem ní a jejích potřeb. Je čím dál jasnější, že budeme muset tuto perspektivu obrátit.

Hroucení prvního ze tří uvedených předpokladů, geopolitické dominance Západu, má mimo jiné za následek vlnu válečných uprchlíků z destabilizovaných oblastí, globální nerovnosti pak podněcují ekonomickou migraci a dopady globálního oteplování přinášejí riziko masové migrace ekologické. Tyto pohyby samozřejmě dále prohlubují pocit nejistoty ohledně toho, čím vlastně současný Západ je a čím bude.

Juergen Teller: The Clinic, No.1 (2015)

Juergen Teller: The Clinic, No.1 (2015)

FOTO: © Juergen Teller

V situaci, kdy otřes dosud nezpochybnitelného evangelia bere elitám, jež se zaštiťovaly jeho výkladem, autoritu, se vztah mezi nimi a „obyčejnými lidmi“ proměňuje ve vztah nepokrytě třídní. Jediná nadřazenost, které umí lid za daných okolností čelit, je přitom ta kulturní, a tak vede vzpouru alespoň proti liberálním intelektuálům, přijímaje současně svou podřízenost těm, kdo disponují reálnou mocí. Je-li ekonomická základna oligarchická, je vlastně oligarchizace politické nadstavby zcela přirozená. Když se zdá, že moc peněz prostupuje politikou skrz naskrz a loutkové divadlo je jediná hra ve městě, pak volíme raději toho, kdo tahá za drátky, než toho, kdo k němu chodí žebrat o sponzorský dar.

Lid a jeho oligarchy pak spojuje již zmiňovaná rétorika nepřizpůsobivosti – nebudeme se přizpůsobovat parazitům, kteří nic neprodukují a jen žvaní o tom, jak by se mělo přerozdělovat. Těm dole umožňuje tato rétorika poslat konečně k šípku nafoukané nositele osvícenství, kázající jim o nutnosti překonat rasistické, genderové či homofobní předsudky. Těm nahoře pak kritika politické korektnosti či „kulturního marxismu“ coby projevů údajného totalitního státu umožňuje dále oslabovat pouta, jimiž zlatá éra západních demokracií zkrotila kapitalismus.

Řada liberálně smýšlejících intelektuálů, toužících po různorodé, přátelské a tolerantní společnosti, reaguje na zpochybnění těchto hodnot tím, že se snaží znovu nastolit svou autoritu, a to prostřednictvím vypjatých morálních apelů. Doslova ji inscenují, když teatrálně přehrávají svou tradiční roli svědomí národa, například hromadným zvoněním budíků na náměstí, které k výročí 17. listopadu zorganizovala Kroměřížská výzva. V jejím zakládajícím prohlášení se píše: Stojíme na křižovatce Západ nebo Východ, demokracie nebo autoritativní režim, prosperita nebo chudoba. Snaha reagovat na pochybnosti a nejistoty tím, že se neochvějně přihlásíme k tradičním černobílým protikladům postkomunistické transformace, však znovu posiluje rozdělení společnosti na dvě sluneční soustavy, z nichž každá ve svých závěrech jen potvrzuje předem přijatá východiska.

Pokud z těchto bludných kruhů vede cesta ven, pak začíná přijetím faktu, že transformace skončila, byť zůstala – jako obvykle – nedokončená. Západ, k němuž se už od dob Velké Moravy hlásíme, není v současné historické situaci modelem, který by stačilo poznat a postupně se mu přizpůsobit, dohnat jej. Západ je dnes otázkou, kterou se znovu učíme položit.

Juergen Teller: Kurt Cobain, Plates/Teller, No. 19 (2016)

Juergen Teller: Kurt Cobain, Plates/Teller, No. 19 (2016)

FOTO: © Juergen Teller

Postkomunistická transformace zemí bývalého sovětského bloku se s odstupem jeví jako součást globální transformace neoliberální – a ta je pouze nejnovější kapitolou velké kapitalistické transformace, započaté s průmyslovou revolucí. Všechny typy transformace se opírají o nějakou velkou teorii založenou na binárních protikladech: moderní proti zastaralému, volný obchod proti centrálnímu plánování, socialismus proti barbarství, rozpočtová odpovědnost proti socialistickému rozhazování, pravda a láska proti lži a nenávisti…

Binární protiklady nikdy z našich životů nevymizí, dnes však spíše než do věku nových dualismů vstupujeme do věku prahů. Klíčovou zkušeností, která zastiňuje jasné hraniční linie států i politických systémů, je zkušenost prahových hodnot, nejviditelněji v souvislosti s globálním oteplováním: po překročení určitého prahu lze u ekosystémů, na nichž závisí naše společnosti, očekávat razantní a nevratné změny, jejichž důsledky – a důsledky těchto důsledků – nejsou plně předvídatelné. Vedle koncentrace uhlíkových částic v atmosféře přitom existuje řada dalších prahů, jejichž překročení je třeba se obávat – například oslabení biodiverzity či nedostatek pitné vody; důsledky důsledků se tedy budou dále násobit.

Své prahy však zjevně mají také sociální systémy. Takto zakoušíme i problematiku nerovnosti – někde leží práh, za nímž jsou tyto nerovnosti už tak velké, že ohrožují legitimitu celého společenského pořádku. Existuje práh, za nímž bohatství už téměř automaticky rozmnožuje samo sebe, bez vazby na jakoukoli zásluhu v obvyklém slova smyslu; příjem je pak už jen odměnou za samotné vlastnictví, ne za nějakou produktivní aktivitu. Existuje také práh chudoby, s jehož překročením přichází nejen kvantitativní úbytek příjmů, ale také kvalitativní změna životního postavení, promítající se do celkové proměny chování, a dokonce identity – z překročitelného prahu pak často vyroste nepřekročitelná zeď, symbolická i fyzická.

V souvislosti s globálním pohybem informací, zboží a lidí se tematizuje prahová hodnota odolnosti tradičních kultur vůči nadnárodním tokům. Ze snahy bránit tyto prahy někdy vyrůstají zase jiné zdi, přísně – avšak smyšleně – oddělující to „naše“ od „cizího“.

Prahy nejsou jednoznačnými hranicemi, jejich konkrétní hodnoty se posouvají v závislosti na řadě okolností, včetně politické vůle k jejich tematizaci. Ani otázka demokracie dnes není otázkou jasných dělicích čar. Institucionální stránka demokracie, která ji jednoznačně vymezuje vůči nedemokratickým režimům, není většinou přímo ohrožena. Hrozba však přichází překračováním některých prahů, například prahového množství xenofobie. Takovým překročením se neocitáme rovnou v režimu nedemokratickém, podobně jako se při překročení emisních limitů neocitáme ve zcela nedýchatelném ovzduší; „jenom“ se nám dýchá hůře a někde pod povrchem se rozvíjí rakovina – ovšem i ta je „pouze“ pravděpodobná.

Myšlení a politika prahů se nemůže opírat o binární definice jako Západ = svoboda a Východ = totalita. Prahy zpravidla neznáme předem; jejich existenci a konkrétní hodnotu poznáváme až v okamžiku, kdy už je překračujeme a kdy signalizují cosi neznámého v dosud důvěrně známém.

Někdy je takové poznávání současně sebepoznáním, když v nás překročení určitého prahu vyvolává netušené reakce. Například tváří v tvář scénám ze Středozemního moře se někteří z nás s nemalým rizikem vydávají na pomoc uprchlíkům, bránit otřesený práh lidskosti. Jde o zkušenost, která upozaďuje hraniční čáry států i národních identit, a někdy dokonce hranice mezi legálním a nelegálním; po překročení určitého prahu totiž náhle vidíme, že naše vlastní životy už se nevměstnají do dosavadních rámců a máme-li těmto životům zajistit adekvátní prostředí, musíme jednat jako občané světa, ne jen jednoho státu.

Jiní reagují na tytéž výjevy naprosto odlišným způsobem a překročení určitého prahu v nich spouští agresivní obranné reakce. Jejich obrana národa je však paradoxní, protože boj proti džihádismu, v němž se angažují, je svou povahou nevyhnutelně globální; v zemi, kde s islamistickým terorismem prakticky žádné zkušenosti nejsou, je jednání islamofobů vlastně o to více světoobčanské. Někteří jednotlivci dokonce opouštějí vlastní zemi (a její zákony), aby – po boku jiných „interbrigadistů“ – vstoupili do boje s džihádisty přímo, kdesi na Blízkém východě. I nacionalistické reakce se tak stávají spoluhybateli globálního propojování světa.

Vztah mezi národním a světovým není vztahem binárních protikladů, ale spíš rozvinutím principů, které jsme si osvojili ještě ve starých politických a kulturních kategoriích; tyto kategorie přitom s růstem světoobčanských prostorů nezanikají, jsou spíš jako místnosti domu, k němuž přibývají nové či nově objevené části. Staré a nové prostory jsou odděleny a současně spojeny – prostřednictvím prahů.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Dokupil Škabraha

FOTO: archív, Právo

Situaci této společnosti prahů se ve své posmrtně vydané a příznačně nedokončené knize The Methamorphosis of the World pokusil vystihnout slavný německý sociolog Ulrich Beck pojmem metamorfózy. Zatímco transformace (případně její zrychlená podoba – revoluce) znamená cílenou a programovou přestavbu jednoho typu společnosti na jiný, vyspělejší typ, metamorfóza je proces či spíše soubor procesů, které probíhají neprogramově a neřízeně, a to v důsledku nežádoucích vedlejších dopadů globalizace, zejména ekologických. A zatímco transformace předpokládá pevný teoretický a geopolitický rámec, v němž je možné definovat jeden typ společnosti jako zaostalý a jiný jako vyspělý, metamorfóza žádný takový pevný rámec nemá; je to proměna samotných základních rámců a pojmů světa, nezapadající do našich tradičních kategorií, a proto často neviditelná. V takové situaci se podobáme housence z jedné Beckovy metafory: Všichni víme, že housenka se promění v motýla. Ví to ale housenka? To je otázka, kterou musíme položit hlasatelům katastrofy. Jsou jako housenky, zakuklené ve světonázoru své housenčí existence, netečné ke své nastávající metamorfóze. Jsou neschopní odlišit rozklad od vznikání něčeho jiného. Vidí zánik světa a svých hodnot, zatímco nemizí svět samotný, ale jejich obraz světa.

Metafora housenky je nicméně poněkud zavádějící, protože ona proměna v motýla je předem určena biologickými zákonitostmi. Beckův koncept jakoukoliv takovou předurčenost vylučuje. Jsme schopni poznávat a ovlivňovat jednotlivé procesy, celkovou společenskou proměnu však nelze naplánovat a nová společnost se dnes spíše vynořuje ze samotné cesty, kterou kráčíme, než že by – byť jen jako ideál – stála na konci cesty coby zářný zítřejší cíl.

V situaci metamorfózy máme na první pohled omezené možnosti jednání. Svým způsobem ale můžeme jednat daleko svobodněji, protože není třeba mít ostych z nevyzkoušených řešení – kvůli násobícím se vedlejším efektům globálních rizik mají totiž neznámé dopady i ta řešení, jež jsou považována za vyzkoušená; ve změněných souvislostech zkrátka nejsou tím čím dřív. Proto si můžeme – vlastně musíme – dovolit experimentovat. Ne ve smyslu sociálního inženýrství, které se opíralo o (zdánlivě) nezpochybnitelné teoretické vědění, ale ve smyslu hledání nových možností. Intelektuální elity v tomto procesu nemohou jednoduše vystupovat jako ti vědoucí a znalí. Jejich kvalifikace by spíše měla být v tom, že se umí ptát a naslouchat.