Ten loni zvítězil v jedné ze sekcí jihlavského festivalu, nedávno ho uvedl Jeden svět a před několika dny vstoupil také do běžné české kinodistribuce. Ke svému natáčení v Severní Koreji Manskij dodal: „Čím déle jsem tam byl, tím větší jsem měl strach, že tam vlastně žádný normální život neexistuje, a snažit se ho zachytit je jako honit se za mytickým svatým grálem.“

Ruský dokumentarista směl v KLDR natáčet, ovšem jen podle scénáře připraveného severokorejskou stranou, s pečlivě vybranými představiteli obyčejných lidí a pod přísným dohledem místních režisérů. Manskij však tajně pořídil a domů propašoval řadu záběrů zpoza kulis a ze zkoušení etud, které severokorejští herci museli předvádět – k nejvýmluvnějším scénám patří nácvik rodinné konverzace u večeře, včetně spontánního smíchu. Vzniklý materiál potom Manskij odvyprávěl vytříbeným filmovým jazykem coby mrazivou grotesku, připomínající tak trochu tvorbu československé nové vlny šedesátých let…

Nicméně s tím neexistujícím normálním životem to nebude tak snadné. „Viděli jsme třeba dědy a babičky trsat v parku. Novinka byla i to, že nás jako cizince pustili do severokorejské hospody – chlapi i ženské v ní popíjeli pivo a kouřili. Aby ženy tohle dělaly na veřejnosti, bylo předtím nemyslitelné,“ vyprávěla v rozhovoru pro Salon koreanistka Nina Špitálníková, která studovala na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu. „A na černém trhu seženeš vše včetně špaget a bazalkového pesta. Mimo hlavní město se nicméně nic nemění a míra represí se za Kim Čong-una naopak zvýšila, protože si mladý vůdce potřebuje upevnit pozici.“

Z filmu V paprscích slunce (režie: Vitalij Manskij, 2015)...

Z filmu V paprscích slunce (režie: Vitalij Manskij, 2015)...

FOTO: Hypermarket Film

O tom film V paprscích slunce neříká nic; ani nemůže, protože ze skutečné Severní Koreje mohli tvůrci pořídit jen pár kradmých záběrů oknem hotelového pokoje. Sdělení snímku však může být v něčem jiném – jako v zrcadlovém bludišti tu totiž vidíme sami sebe, jen ohavně zvětšené. Vzpomeneme si na dopředu nachystané transparenty i na autobusy svážející kompars „vítačů“ a v pozadí tušíme i obrysy samotného vůdce, který se dokáže těšit nacvičeným potleskem a kterého ze všeho nejvíc děsí spontánní smích.