V Tunisku byl sice úspěšně nastolen ústavnědemokratický režim, před pár týdny však tuniská vláda vyhlásila zákaz nočního vycházení. Stalo se tak po nepokojích ve městě Kaserín, které se rychle šířily do dalších míst tuniského středozápadu a jihu. Výtržnosti byly podníceny sebevraždou mladého muže, motivovanou podobnými důvody jako sebevražda Muhammada Buazízího, jež v prosinci 2010 spustila tuniské povstání – beznadějí z dlouhodobé nezaměstnanosti, která blokuje jakoukoliv smysluplnou životní perspektivu. Bez práce je dnes více než třetina mladých Tunisanů a dvě třetiny těch, kteří mají vysokoškolský diplom.

Libye, Sýrie a Jemen jsou pak ve stavu občanské války, která dává prostor džihádistům. Jejich sítě sahají na jedné straně do západní Evropy (listopadový útok tzv. Islámského státu v Paříži), na druhé do západní Afriky (lednový útok al-Káidy v hlavním městě Burkiny Faso).

Bouře, která před pěti lety přišla nad stojaté vody arabských despocií, přinesla místo demokracie vlnu destabilizace šířící se do přilehlých regionů prostřednictvím zbraní, terorismu a uprchlíků. Jako bychom byli zase jednou svědky ironie dějin – návrat politiky do arabského světa sliboval občanskou svobodu, přinesl však chaos a násilí. Ránu z milosti dostala naivní představa George W. Bushe, že se na troskách svržených diktatur spontánně rozvinou květy demokracie.

Z lednových protestů v tuniském městě Kaserín...

Z lednových protestů v tuniském městě Kaserín...

FOTO: ČTK/ABACA/Imagespi, ČTK

Mýtus o potlačené svobodě, která se zase automaticky rozvine poté, co zmizí panství autoritářského státu, se však nezrodil z Bushovy doktríny, sahá hlouběji. Byl zahrnut v hegemonní představě postkomunistického období o přirozeném, předpolitickém statusu individuálních lidských práv a tržních mechanismů, které jsou ohrožovány a mrzačeny státy jménem kolektivních zájmů národů či tříd.

Zatímco do konce šedesátých let se stát jevil jako garant lidských práv i blahodárných účinků trhu, od sedmdesátých let začal být prohlašován za jejich ohrožení. Lidská práva přestala být chápána jako vnitřní věc suverénních států a stala se důležitým bodem zahraniční politiky některých západních zemí (Nizozemska v roce 1973, USA roku 1977) i procesu uvolňování vztahů mezi Východem a Západem (třetí koš Závěrečného helsinského aktu z roku 1975). Ve stejné době se začal liberalizovat pohyb finančního kapitálu a k převzetí moci se připravovali Thatcherová a Reagan, kteří v následujícím desetiletí nahradili keynesianismus monetarismem chicagské školy.

Z hlediska přirozených lidských práv a spontánních mechanismů trhu se stát jevil jako něco nepřirozeného, co bylo vynalezeno, aby je narušovalo a mrzačilo. Jeho suverenitu měly proto zvnějšku omezovat globální organizace na obranu lidských práv (Amnesty International či Human Rights Watch), mezinárodní ekonomické instituce (Světová banka či Mezinárodní měnový fond), nadnárodní celky (např. Evropská unie) a po konci studené války také jediná zbylá globální velmoc (USA).

Nástup tohoto typu liberalismu do postavení hegemonní ideologie byl druhou stranou ideologického i politického úpadku sovětského socialismu východní Evropy a národního socialismu rozvojového světa. Lidskoprávní a tržní doktrína ovšem nebyly schopny zcela zaplnit ideologické prázdno zbylé po socialistických a antiimperialistických utopiích. Scházela jim totiž schopnost oslovit kolektivní aspekt lidské existence. Tuto roli na sebe vzaly různé formy kulturalismu – v prvním světě obroda etnických (a dalších subnárodních) identit a multikulturalismus, ve druhém světě pak nacionalismus nebo regionalismus – např. diskurz střední Evropy u některých disidentů.

V muslimské části třetího světa byl spolu se socialismem zdiskreditován také sekulární nacionalismus. Do prázdna po nich vstoupil na konci sedmdesátých let islamismus (jenž se – podobně jako diskurz střední Evropy – mohl později lehce napojit na ideu „střetu civilizací“). Vítězství islámské revoluce v Íránu v roce 1979 rezonovalo arabským světem podobně silně jako znárodnění Suezského kanálu Násirem roku 1956 – vrátilo naději, že jsou stále možné kolektivní náprava sociálních nespravedlností i emancipace z područí Západu.

V roce 1979 zároveň pohřbil egyptský prezident Anvar Sadat definitivně arabský nacionalismus podepsáním mírové dohody s Izraelem a také začala sovětská okupace Afghánistánu, kde v boji proti Sovětům získala ostruhy první generace transnacionálních džihádistů.

Podobně jako zaplňovaly některé režimy východní Evropy v posledních dvou desetiletích své existence prázdný prostor po odumírající socialistické ideologii odkazy k národu a opatrným otevíráním se trhu, zaplňovali Sadat a Mubarak ve stejné době uvolněné místo po národním socialismu z jedné strany islámem a z druhé neoliberalismem. Ten umožnil Mubarakovi, ale také Bin Alímu v Tunisku, Bendjedidovi v Alžírsku a později mladšímu Asadovi v Sýrii ospravedlňovat rozdávání státního bohatství do rukou přátel a rodinných klanů.

Do arabských zemí ovšem od devadesátých let vstupovali také peníze západních nadací a aktivisté „globální občanské společnosti“. Kritika porušování lidských práv a apely na západní země, aby přestaly arabské diktátory podporovat, však byly přebíjeny poukazem k tomu, že tito samovládci představují hráz proti islamistickému násilí. Tento argument nešlo jen tak smést ze stolu. Bylo evidentní, že souběžně s bezprecedentním rozvojem transnacionálního spekulativního kapitálu a občanského aktivismu se otevřel i prostor pro transnacionální džihád.

Íránský prezident Hasan Rúhání (vlevo) a jeho francouzský kolega François Hollande (vpravo)

Íránský prezident Hasan Rúhání (vlevo) a jeho francouzský kolega François Hollande (vpravo)

FOTO: Stephane De Sakutin/Pool, Reuters

Geopoliticky vzato vyvažovala sekulární autokracie v Egyptě spolu s reakční, ale prozápadní teokracií v Saúdské Arábii revoluční teokracii v Íránu, který byl od roku 1979 až do podepsání dohody o nukleárním programu v létě minulého roku hlavním vyzyvatelem americké (a západní) hegemonie na Středním východě. V této roli mu od léta 1990 až do března 2003 sekundoval jeho protivník Irák a posléze jeho spojenec Sýrie (obzvláště po zavraždění libanonského premiéra Rafíka Harírího v únoru 2005).

Nervozita, s jakou Saúdská Arábie a Egypt sledují návrat Íránu z mezinárodní izolace, započatý minulý měsíc rušením hospodářských sankcí a cestou Hasana Rúháního do západní Evropy, je pochopitelná. Podkopává totiž jejich monopolní postavení nezbytných spojenců Západu na Středním východě, které získaly právě roku 1979 jako protivníci Íránu.

Tato změna jde ruku v ruce s celkovou proměnou americké strategie na Středním východě. Zatímco od konce šedesátých let až do nástupu Baracka Obamy (2009) se Spojené státy snažily mít konflikty v regionu co nejvíce pod kontrolou (většinou prostřednictvím svých klientů), Obama jako by se držel rady Fareeda Zakarii, že v „postamerickém světě“ si Amerika již nemůže klást tak ambiciózní cíle a má se snažit být – po vzoru Bismarcka na Berlínském kongresu – spíše „poctivým makléřem“.

Její status jediné globální velmoci by se již v regionu Středního východu neměl projevovat schopností udržovat si v něm nadvládu, ale schopností zprostředkovat řešení tamních konfliktů. Spíše než přidávat se na jednu nebo druhou stranu by se měla stát stranou třetí, schopnou ty první dvě přivádět k rozumu.

Dlouhodobý skluz do násilí byl v Sýrii, Libyi a do jisté míry i v Jemenu způsoben mimo jiné tím, že povstání v těchto zemích propukla právě ve chvíli, kdy Amerika přecházela od hegemonie ke zprostředkovatelství, takže její reakce obsahovala nekoherentní směs obou strategií.

V syrském a libyjském konfliktu dala sice jasně najevo, na čí straně stojí, zároveň se však nebyla ochotna soustavněji a hlouběji zapojit. V Libyi se její zapojení omezilo na uznání opozice jako představitele libyjského lidu a na bombardování. V Sýrii sice kritizovala Asada, ale nikdy ho nepřestala uznávat jako hlavu státu a bombardovat syrské území začala až v rámci své kampaně proti antiasadovským džihádistům. Vztah Spojených států k jemenskému prezidentu byl ještě ambivalentnější. Několik let před tzv. arabským jarem se totiž stal jejich klientem, který jim měl pomáhat v potírání al-Káidy na Arabském poloostrově.

Ve všech třech zemích nechaly USA volné ruce svým regionálním spojencům (Egyptu, Saúdské Arábii, Kataru, Turecku), což přispělo k posílení náboženské dimenze tamních konfliktů. Do syrského a jemenského konfliktu je aktivně zapojený Írán. Jeho normalizace vztahů s Amerikou otevírá prostor pro dokončení jejího přechodu z postavení hegemona do postavení zprostředkovatele.

Pavel Barša

Politolog Pavel Barša

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Oteplování vztahů k Západu posílilo v Íránu pozici reformátorů a zvětšilo pravděpodobnost jeho postupné demokratizace. Zatímco změnu režimu v Íránu si lze díky dlouhověké tradici státnosti představit i bez zhroucení státu, v Saúdské Arábii je tomu právě naopak: legitimita státu, ustaveného teprve po první světové válce, stojí a padá s legitimitou wahhábismu – antidemokratické doktríny par excellence.

Což nás přivádí zpět k problému státnosti. Násilí v Sýrii, Jemenu či Libyi nesvědčí jen o konci jedné éry v arabském světě, ale nastavuje také kritické zrcadlo antietatistické ideologii, jež v poslední čtvrtině minulého století zvítězila v západních zemích. Tradiční politika národního a sociálního státu se v nich dostala do vleku globální ekonomiky, morálky lidských práv a symbolické politiky kulturního uznání. Loajalita k občanskému národu, aktivně vytvářenému participací jednotlivců na veřejných institucích, v nich byla nahlodávána příslušností k etnickým či náboženským komunitám, které si člověk nevolí, ale do nichž se rodí.

Chaos hroutících se arabských států nám připomíná, že stát – je-li rámován ústavou a vládne-li v něm právo – je konstitutivním prvkem svobodného řádu, ne jeho parazitem.

Současná arabská katastrofa pohřbila nejen naděje arabského jara, ale také liberální mýtus o přirozené svobodě, kterou je třeba bránit před umělými státními zásahy. Vyzývá nás, abychom přestali navozovat vztah svobody a státu jako hru nulové sumy (v níž zisk jedné strany je ztrátou druhé), a naopak přijali předpoklad, že dobře fungující stát je podmínkou svobody, nikoliv jejím ohrožením. Bez silných států se nelze bránit ani bezpečnostním hrozbám globálního terorismu, ani sociálním hrozbám globálního kapitalismu.

Egyptská i tuniská revoluce začaly vznášením sociálních a politických požadavků. Jejich uvíznutí v kulturkampfu mezi zbožnými muslimy a sekularisty nám připomíná neblahé důsledky, jaké má vytěsňování sociální otázky otázkami kulturní identity a morálky, k němuž došlo po skonu socialistických a národněosvobozeneckých utopií v sedmdesátých letech. Lednové nepokoje v Tunisku potvrdily, že pět let po sebevraždě Muhammada Buazízího se na bezútěšné sociální situaci mládeže tuniského jihu a středozápadu nic nezměnilo. Není divu, vždyť levicová politika se celou tu dobu soustřeďovala na otázku, jaké postavení ve druhé tuniské republice bude mít islám a jak zajistit rovná práva žen a mužů.

V umění kompenzovat svou bezzásadovost v ekonomických a sociálních otázkách zásadovostí v otázkách kulturních a ústavních se arabská levice nijak neliší od levice západoevropské: jediným bodem volebního programu francouzského prezidenta Francoise Hollanda, který se mu od nástupu do úřadu v roce 2012 podařilo splnit, bylo uzákonění manželských svazků osob stejného pohlaví; zato jeho slib říci jasné „Ne!“ evropským politikám rozpočtových škrtů se vypařil po několika prvních setkáních s Angelou Merkelovou a evropskými bankéři.

Hollandův boj za „manželství pro všechny“ nám také připomněl, že vzdálenost mezi problémy západní Evropy a arabského světa není tak nepřekročitelná, jak ji vidí stoupenci teorie „střetu civilizací“.

Statisícové francouzské demonstrace, v nichž se v roce 2013 stavěli (především katoličtí) tradicionalisté proti (především sekularistickým) modernistům, naznačily, že příčiny prozatímního ztroskotání arabských revolucí není třeba hledat v domnělé esenciální jinakosti islámského světa. K jejich pochopení stačí modifikovat koncepty, jimiž analyzujeme konflikty, které hýbaly či stále hýbou Západem. Dáme-li stranou doznívající důsledky evropského kolonialismu (jedním z nich je právě křehkost Západem „vynalezených“ států třetího světa), potýká se boj za sociální a občanskou emancipaci v arabském světě v zásadě s týmiž dilematy, která známe z naší minulosti i současnosti.