Ať už to mudrcové mysleli jakkoli, lidská zkušenost ukazuje, že je to míra pochybná a krajně nespolehlivá. Neboť člověk měří a měří, ale tu a tam se stane, že mu pravítko vypadne z ruky, a najednou neví, proč měří a k čemu to vlastně všechno je. Mírou všech věcí je mnohem spíše sám život, přesněji řečeno únava, která je jeho neoddělitelným stínem.

Ona únava, kterou pociťujeme, jakmile zpozorujeme, že se za vlastním životem jakoby začínáme zpožďovat. Držíme v ruce klíče od bytu, ale vlastně už nám z prstů vypadávají a my, proměněni v objektivní svědky své vlastní nemohoucnosti, už jen bezmocně pozorujeme jejich nezadržitelný pád na zem. „To je život,“ povzdechneme si tiše, a ani netušíme, jak hluboce je tato banální průpověď pravdivá.

Pokud se však v takové chvíli zamyslíme, může nás při tom i napadnout, zda naše dělná aktivita, na které si tak všichni zakládáme, není než onen nepříliš dlouhý interval v běhu našeho života, ona úsečka v uplývání času ohraničená z jedné strany okamžikem, kdy se z únavy s vypětím všech sil vytrhneme, a z druhé opětovným návratem do ní. Všimněme si však: únava není nic, čeho jednoznačnou a jedinou příčinou by bylo fyzické či duševní vyčerpání, neboť ji lze pocítit i uprostřed nicnedělání.

Jak říká klasik: v únavě vlastně chceme, aniž to víme, vyklouznout z existence samé, chceme odjet, abychom odjeli. Unavuje nás vědomí, že i když se od nás právě teď nic nechce, nepochybně na nás co nevidět zase dopadnou nějaké nové úkoly, povinnosti: umýt se, vyčistit si zuby, jít spát a ráno se zase vzbudit, spustit jednu nohu na podlahu a po ní i druhou a vstát, i když bude neděle, ale co s nedělí? K čemu to je? Vždyť to nedává žádný smysl!

Všechny výzvy k atletickému způsobu života jsou proto očividně nemístné – ideálem žití je jen stěží maratonský posel, vyčerpaný běžec, který z posledních sil sdělí svou zprávu a hned poté umírá. Je však možné, že naše naprosté nezaujetí životem v únavě má i své užitečné stránky. Například přestáváme trvat na tom, že musíme světu přinést nějakou důležitou zprávu. Nejsme přeci telegraf. Spousta věcí je nám díky únavě zcela lhostejná: proč bychom měli dát na stůl čistý ubrus a umýt okna, když má přijet na návštěvu teta z venkova? Není to nesmysl věnovat takovou péči tetičkám a na sebe zas tolik nedbat? Ať si příbuzní trhnou nohou! Unavují nás.

Dá se čekat, že odhodláme-li se k činu takto heroickému, k činu, který spočívá v tom, že jsme odmítli být odsouzeni k usilování, únava z nás spadne a rázem pookřejeme. Asi jsme konečně našli pravou míru všech věcí, která rozhoduje o tom, co smysl má a co nikoli.