Myslíte, že kdybyste se nenarodila v Rusku, ale na Západě, dejme tomu v Americe, dělala byste stejnou hudbu a stala by se z vás taky lidskoprávní aktivistka?

Ano, určitě bych skončila u protestu. Ostatně naše jediná píseň v angličtině je o Eriku Garnerovi, Afroameričanovi, kterého loni v červenci v New Yorku během zatýkání udusil bělošský policista. Osobně mě taky hodně inspirovalo hnutí Occupy Wall Street, které se jako první ve velkém obrátilo proti korporacím. A konečně se mi velmi líbila i nedávná akce vašich Ztohoven, obdivovala jsem, jak to dokázali skvěle sehrát, to vyvěšení trenek na Hradě.

Při pobytu ve Státech jste si také zahrála samu sebe v seriálu Domek z karet (House of Cards). V něm se objevuje i postava Viktora Petrova, silně inspirovaná ruským prezidentem Putinem. Trefili se američtí tvůrci při jeho vykreslování?

Celkem ano, jen si vybrali moc vysokého herce, Putin je o dost menší. A taky není ve skutečnosti tak skromný, jak to působí na obrazovce. Ale ono asi není jednoduché napsat a zahrát čekistu…

Ptám se, protože na Západě mají obvykle politici, analytici i novináři problém Putina nějak charakterizovat a hlavně odhadnout, co by mohl udělat v příštím tahu.

Je to problém i pro nás Rusy, předvídat, jaký bude jeho příští krok. Ta jeho vertikála moci má jednu zvláštní vlastnost, že oni se de facto neřídí žádnou strategií. Reagují na různé události jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice, volí momentální taktický postup, ale neopírají se o dlouhodobou strategii. Tu nemají, snad kromě toho, že se chtějí udržet co nejdéle u moci a podřizují tomuto cíli všechno ostatní.

Je to i tím, že za sebou nemají nějakou větší ideu, myšlenku?

Především si chtějí, obávám se, nahrabat co nejvíce peněz. Atak jediné, čeho se obávají a čeho Západ může a snaží se využít, je, že se jim zavřou dveře do Evropy a do Spojených států, že tam nebudou moci jezdit, že jim někdo odstaví jejich konta v západních bankách. To na ně platí.

Byla potřeba Putina a jeho okolí skrýt to, že za sebou nemají žádnou hlubší myšlenku, důvodem jejich sbližování s pravoslavnou církví, proti němuž vaše skupina Pussy Riot tak rázně vystoupila v chrámu Krista Spasitele?

Ano, ale dnes už ruská moc volí trochu jiný postup, jak absenci idejí zamaskovat. Když se podíváte na jejich současnou rétoriku, je výrazně soustředěná na armádu. Jestliže se dříve Putin snažil stylizovat do role patriarchálního cara, nyní vystupuje především jako hlavní velitel ozbrojených sil. Vrací do hry stalinskou estetiku, vše se teď točí kolem armády, kolem slavných vítězství minulosti, hlavně triumfu ve druhé světové válce – ta jako by nikdy neskončila a bojovali a vítězili jsme v ní dodnes. Rétoricky platí, že každý Putinův protivník je „fašista“, stejně jako jsme za fašisty během druhé světové války označovali Němce. A je jedno, jestli jde o politickou či jinou opozici přímo v Rusku nebo o ukrajinskou vládu. Na tomto smíšení pojmů je postavena celá propagandistická mašinérie, která je tak efektivní i proto, že v Rusku pořád žije spousta hlavně starších lidí, kteří nejsou zvyklí číst média kriticky, co se říká v televizi nebo píše v novinách, nezpochybňují. A zvenku to pak nutně vypadá, že stojí za Putinem.

Co by mohla být adekvátní reakce na tento Putinův postup?

Myslím si, že potřebujeme nějaký ruský Woodstock, hnutí za mír. Když vedete válku, je to vždycky špatně. A zvlášť je to problém pro zemi, kde obrovské množství obyvatel žije pod hranicí chudoby, kde nemají učitelé nebo lékaři šanci ze svých příjmů uživit rodiny, kde je obrovská a neustále rostoucí nezaměstnanost, pro zemi, která patří na přední příčky na světě v počtu dětí umísťovaných do dětských domovů…

Není tedy válka, kterou Rusko vede nově i v Sýrii, paradoxně příležitostí pro opozici sjednotit se na protiválečném étosu? Není to šance oslovit i širší vrstvy obyvatel?

Ano, ale není to snadné, tlak na opozici ze strany režimu je značný. Stačí, abyste jako my před časem uspořádali v jistém kulturním centru akci na podporu politických vězňů, a přijde rychlá reakce. V tomhle případě byla centru ukončena smlouva, jindy můžete skončit ve vězení či být donucen k emigraci. Když kritizujete mocné, pokud je vaše slova urážejí, nezastaví se před ničím. Ani před právem. Tenhle tlak pochopitelně brání tomu, aby se vytvořila nějaká široká opoziční platforma. Před několika dny pán, kterému je šestasedmdesát let, sám demonstroval s transparentem před Kremlem. Okamžitě byl fyzicky napaden, polit, posypán moukou jako ve středověku. U nás zkrátka mechanismy, prostřednictvím kterých by se lidé mohli sjednocovat na podporu nějakých myšlenek, příliš nefungují. Společnost je od svých mocenských elit pevně oddělena. Možná se to vašim politikům na všech těch slavnostních recepcích jeví, že má naše vláda lidskou tvář, ale tak to vůbec není, každý den se podílejí na maření lidských životů, na to je třeba pořád myslet.

Máša Aljochinová v Jihlavě

Máša Aljochinová v Jihlavě

FOTO: MFDF Ji.hlava

Trochu už jsme narazili na vaše aktivity, které se zdaleka neomezují jen na hudbu. Jde například právě o pomoc politickým vězňům.

Na to měla velký vliv moje vlastní zkušenost z výkonu trestu. Poté, co jsme byly s Naďou Tolokonnikovovou propuštěny, tak jsme se hned vrhly na projekty na ochranu práv vězněných a zároveň na medializaci porušování zákonů s vězeňstvím spojených a vůbec porušování lidských práv, ať už v rámci soudních procesů, přímo ve vězeních, nebo při zadržení na policejních stanicích. Měly jsme možnost zažít to na vlastní kůži a pochopily jsme, že vězeňský systém je do značné míry metaforou toho, jak funguje systém politický.

Jak ta pomoc vypadá konkrétně?

Máme tři důležité projekty. Zaprvé je to zpravodajský server MediaZona, který shromažďuje informace, jež s porušováním lidských práv v celém tom soudním systému souvisejí. Pracuje pro nás deset výborných ruských novinářů a za rok, co fungujeme, se z nás stalo jedno z nejvlivnějších opozičních médií. Druhým projektem je sdružení Zona Prava. Není to kupodivu nezisková organizace, protože nás stát odmítl zaregistrovat. Nejsme vlastně nikdo. Přesto se snažíme prostřednictvím našich právníků pomoci v konkrétních případech, máme dokonce i horkou telefonní linku, takže se na nás může kdokoli obrátit. A třetí bod našich aktivit je výzkumný projekt o ruských věznicích, výsledkem by měla být interaktivní internetová stránka s maximem informací o jednotlivých nápravných zařízeních na ruském území.

Zaznamenali jste dokonce už i dílčí úspěchy. Slyšel jsem, že ve vězení, kde jste byla držena, na váš nátlak konečně zavedli teplou vodu do všech bloků…

…a zkrátili pracovní dobu a opravili některé budovy. Taky jsme významně přispěli k tomu, že dva velitelé ruských regionálních věznic museli ze svých funkcí odstoupit kvůli tomu, jak to na jejich pracovišti vypadalo. Rovněž se nám podařilo několik lidí dostat z vězení kvůli jejich nemoci. V ruském právním řádu jsou vyjmenované choroby, které vás opravňují, abyste byl propuštěn na svobodu, problém je, že se to v praxi moc neuplatňuje. A deset případů jsme pak dostali až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

V souvislosti s MediaZonou mě napadá – myslíte, že se ruský občan má možnost dostat k veškerým informacím o povaze režimu, který v Rusku vládne?

Ano, pokud chce, tak se k nim dostane. Ty věci, o nichž píšeme, jsou často tématem v celé zemi, hýbou ruskou společností. Potíž je, že tu debatu ovládají mainstreamová média, která jsou pevně svázána s Putinem a jeho okolím a šíří jejich propagandu. My jsme na okraji té debaty a snažíme se nabízet věcnou, pokud možno objektivní alternativu.

Jak se díváte třeba na situaci na Ukrajině, kde proti ruské propagandě bojují ve velké míře i propagandou vlastní? Je to pro vás přijatelná cesta?

Tam je situace samozřejmě jiná, mají za sebou revoluci, převrat, ten by u nás taky neškodil. Ale nemyslím si, že kontrapropaganda je nejlepší způsob boje v téhle informační válce. Lidi už jsou z toho věčného lhaní na obou stranách unavení.