Alena Mornštajnová
Hotýlek
Host

obálka Alena Mornštajnová: Hotýlek

FOTO: archív nakladatelství Host

Po úspěšném debutu to autorova další kniha nemá nikdy snadné. Je s čím srovnávat, na co se odvolávat. Alena Mornštajnová ale dokazuje, že román Slepá mapa (2013) nezůstane jen tou jedinou zlatinkou. Vypravěčské nadání, nezatížené zbytečně řaseným baldachýnem slov, vedlejšími cestami a složitými křižovatkami, dokazuje i v Hotýlku. Život Václava Mánesa a malého hotelu na kraji města, který slouží i jako milenecký azyl (za všech režimů). To, co založil Leopold, Václavův dědeček, je třeba udržet, pečovat o to a rozvíjet; je jedno, zda v roli majitele či ředitele. Režimy přicházejí a odcházejí, některé lásky přežijí vše a hlavnímu hrdinovi, milovanému ženami kolem něj, schází pevný charakter. Zato je asertivní, pragmatický a vlastně i charismatický. Takhle „fušovat“ učitelům historie do řemesla má smysl. Hodinový hotel a moderní české dějiny…

Leonid Cypkin
Léto v Baden-Badenu
Přeložil Jakub Šedivý.
Prostor

obálka Leonid Cypkin: Léto v Baden-Badenu

FOTO: archív nakladatelství Prostor

Vypravěč (sám autor) jede koncem sedmdesátých let vlakem z Moskvy do Leningradu a čte si deník druhé manželky F. M. Dostojevského. Vnitřním hlasem si vypráví příběh manželů Dostojevských při jejich cestě do Německa v roce 1867 (včetně spisovatelovy hráčské vášně, vztahu k I. S. Turgeněvovi či vyhraněného antisemitismu), do toho vstupují Dostojevského postavy a autorovy poznámky o SSSR. Próza je téměř bez odstavců či teček, hlavním hybatelem děje jsou pomlčky. Leonid Cypkin (1926–1982) byl patologem, známým spisovatelem se stal více méně po své smrti, ale literární hvězdou až díky Susan Sontagové, která si náhodou, o mnoho let později, přečetla jeho román. Kniha je doplněna Cypkinovými fotografiemi domů a míst v Leningradě (Petrohradě), spojených se slavným ruským romanopiscem či postavami jeho děl.

Eva Menasse
Kvazikrystaly
Přeložila Helena Smolaková.
Host

obálka Eva Menasse: Kvazikrystaly

FOTO: archív nakladatelství Host

Kvazikrystaly jsou krystaly, jež nemají pravidelnou, čistou strukturu. Můžeme pak vlastně ještě mluvit o krystalech? Říká-li se o některých osudech, o cestách životem, že jsou krystalické, pak také existují ty složité, podivné – zkrátka nekrystalické. Možná je dokonce nekrystalická většina lidských osudů. Záleží na úhlu pohledu. Rakouská publicistka a spisovatelka Eva Menasse (1970), žijící v Berlíně, popsala život Xany (Roxany) Molinové ve třinácti kapitolách, zastaveních, od jejích 14 let až po léta babičkovská. Ale v málokteré kapitole je Xana hlavní hrdinkou, často je jen ve vedlejší roli, jen někomu kříží životní cestu, patří mezi ty ostatní. O to líp si skládáme její obraz, o to víc nás pokaždé překvapí, jak je zase jiná, jak se stále proměňuje. Žádná jasná, čistá struktura.

Fredrik Backman
Babička pozdravuje a omlouvá se
Přeložila Jitka Herčíková.
Host

obálka Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se

FOTO: archív nakladatelství Host

Severská literatura nejsou jen detektivky a knížky pro děti. I když Backmanova kniha je taky vlastně trochu dětská literatura, kterou ale mohou stejně tak dobře číst i dospělí. A ti by tak měli učinit povinně. Všichni ti naštvaní, nabroušení, nepříjemní, akurátní, pedantičtí, úzkoprsí dospělí, kterých je kolem nás plno. Elsa je na svůj věk (téměř osm let) neobyčejně chytrá holka, která je na internetu jako doma, knihy o Harrym Potterovi jsou pro ni biblí a právě jí zemřela babička. Ta, která byla její největší kamarádkou a ve svém věku 78 let dělala bláznivé kusy. Taky vykládala své vnučce fantastické příběhy o říši, v níž to nenormální je normální. A i po své smrti zařídila, aby Elsa mohla prožít ještě jedno velké dobrodružství.

Martin Bořkovec
Vědomost
Revolver Revue

obálka Martin Bořkovec: Vědomost

FOTO: archív Revolver Revue

Deník mladého profesora učícího třetím rokem na gymnáziu. Kristových let ještě nedosáhl, ale chtěl by být moudřejší, vyrovnanější a spokojenější. Nejde jen o jeho krizi pedagogickou (Jenže není tak úplně jasné, co je teda vlastně učit, jak je to učit a hlavně kvůli čemu.), jde i o vztah s přítelkyní Veronikou, a především o hledání místa v životě, v chodu dějin. Rozumět smyslu toho obecného, ale i jednotlivých, každodenních příběhů, banálních událostí a situací. Možná, že je na sebe zbytečně přísný, náročný, možná se přeceňuje. Nemá žádné existenční problémy, naopak má pevné rodinné zázemí, kamarády, zájmy, cestuje, plní si své sny. Ale je to to podstatné, očekávané, uspokojující? Nestálo by za to zkusit to všechno nějak jinak? Nebo je to jen klasická nemoc dospívání? Autor (1978) debutuje typem psaní, jež není v české literatuře příliš obvyklé; text takřka bez reálií, nic není pojmenováno, ani hrdina.