Proč jste chtěl karlovarským divákům ukázat právě Nevinný okamžik?

Je to jedno z myšlenkově nejprovokativnějších děl světového filmu. Ohromuje mě, jak je na něm zřejmé, že chtěl Mohsen Makhmalbaf původně natočit úplně jiný snímek. Jenže pak do něj z boku vrazila realita, jako auto z vedlejší silnice, a místo aby to bral jako problém, nárazu využil, vzal ho za nečekaný dárek, výzvu ke hře. Už jsme si téměř zvykli, že za těmi nejlepšími filmy musí být cítit peníze; Nevinný okamžik je krásný protipříklad.

Příznivcem íránské kinematografie jste dlouhodobě.

Mohsena Makhmalbafa jsem před časem potkal v Paříži a působil na mě jako racionální člověk, nevznášel se nikde v oblacích. Není žádný aristokrat, pochází ze skromných poměrů, velmi se zajímá třeba o vzdělání. A jakousi věcnost v sobě nese i íránská kinematografie. Západ je fascinovaný postmodernou, míchá všechno se vším. Íránci tohle dělají taky, ale jejich filmy v sobě vždy mají racionální základ. A taky morální důvod, proč vznikají, který jako by se ze západních děl vytrácel. Snímky íránských režisérů jsou důkazem, že není nic úžasnějšího než magie každodennosti. O něco podobného jako oni se pokoušeli už italští neorealisté krátce po druhé světové válce, ale jejich íránští kolegové to dovedli mnohem, mnohem dál.

Máte pocit, že těží i z perské kulturní tradice?

Určitě, západní kinematografie se zrodila z románu, prózy. V Íránu má ale o dost důležitější postavení poezie, což mělo na formování tamního filmového umění zásadní dopad. Stejně jako fakt, že jednou z jeho zakladatelských postav byla žena – Forough Farrokhzadová. Podívejte se, tady, nechal jsem si její jméno vytetovat na paži.

Jaký vliv má v tomto směru íránský náboženský režim?

Sex a násilí jsou v Íránu tabu, proto hledají filmaři témata jinde – točí o samotě, důvěře, solidaritě. Život je balancování mezi vlastní divokostí a kontemplací, rozjímáním, přemýšlením. Já jsem se sem taky těšil na karlovarské večírky, ale zároveň třeba i na rozhovory, jako je tento. A zatímco západní kinematografie nebo třeba hongkongská jsou v posledních letech jednou nekonečnou opileckou párty, íránská se dokáže soustředit i na tu druhou stránku života. Zároveň si musíme přiznat nepopulární věc: umění – a znáte to ze své historie a znají to i Íránci – se někdy lépe daří v ne zcela svobodném prostředí. Může v něm fungovat jako relevantní odpověď na útlak, má zřejmý důvod k existenci a taky co ironizovat, z čeho si utahovat.

Režisér si v Nevinném okamžiku řeší vlastní selhání, kdy jako mladý islamistický aktivista pobodal policistu. Je osobní terapie dobrým důvodem, proč natočit film?

Velká britská autorka Rebecca Westová jednou řekla, že píše, aby si uspořádala myšlenky. Každé umění je svým způsobem terapie, vytahujete věci ze svého podvědomí, což je velmi široká oblast, na světlo, pojmenováváte je, abyste si sami v sobě udělali jasno. Mám to jako filmař stejně, proto točím o tématech, která mě dlouhodobě fascinují – abych zjistil proč. O dějinách kinematografie, o městech, o politice. Řada věcí vám dojde až ve střižně, dáte k sobě dva dílky skládačky, které do sebe najednou zapadnou, ačkoliv by vás to předtím nikdy nenapadlo.

O svém rodném severoirském městě jste natočil snímek Já jsem Belfast, který jste ve Varech rovněž ukázal. Proč jste do role Belfastu obsadil ženu, a ne muže?

Všechny silné osobnosti, které mě obklopovaly, když jsem v Belfastu vyrůstal, byly ženy. Zatímco muži seděli u piva a mlčeli, ony mluvily, byly na nich vidět emoce, byly živější. A takové je i to město – trochu melancholické, ale plné života. A pak žen je, jak jsem zjistil, v Belfastu v posledních desetiletích o něco více než mužů.

Žena-Belfast je ve vašem filmu už ve vyšším věku. Jaká byla jako mladá?

Z hlediska mého pohledu na Belfast o její věk ani moc nešlo, chtěl jsem, aby působila, jako by se pohybovala mimo čas. Ale přiznávám, že obsadit Helenu Bereenovou byla i trochu rebelie, protože dnes se do hlavních rolí strkají jen samí mladíci a mladice. Když byla Belfast ještě teenagerkou, někdy v 18. století, měla v sobě mnohem více naděje, katolíci a protestanti tolik neřešili drobné rozdíly mezi svými vyznáními, sdíleli stejné cíle jako zbytek západní Evropy – šlo jim o sociální spravedlnost a společenskou změnu, jíž by té spravedlnosti šlo dosáhnout. Teprve ve 20. století mezi oběma skupinami vypukl otevřený konflikt. Naštěstí tahle válka už skončila, ale přesto je dnes kvůli ní Belfast jako žena poněkud zasmušilejší.

Z filmu Já jsem Belfast (režie: Mark Cousins, 2015)...

Z filmu Já jsem Belfast (režie: Mark Cousins, 2015)...

FOTO: KVIFF

Ve filmu říkáte, že vám z toho nešťastného období střetů mezi katolíky/nacionalisty a protestanty/unionisty utkvěly víc pocity než konkrétní události.

Já byl ještě hodně mladý, když válka vrcholila, ale za své okolí bych mluvil především o šoku, že tak milí lidé jako my, obyvatelé Belfastu, dopustili taková zvěrstva.

Také ve filmu zdůrazňujete, že řada skutečných i pomyslných zdí, vybudovaných během tohoto období, stále ještě stojí.

Je jich více než kdykoliv dříve. Tak zoufale jsme v Severním Irsku toužili po míru mezi oběma tábory, že jsme hledali i ty nejpřízemnější způsoby, jak ho dosáhnout. Jedním z nich bylo faktické oddělení obou skupin, které z obavy, aby se válka nevrátila, trvá dodnes. Když se porvou dva kluci, taky je každého pošlete do opačného rohu místnosti. Největší problém spatřuju v tom, že stále máme nábožensky rozdělené vzdělávání. Skoro všechny děti katolíků chodí do katolických škol a skoro všechny děti protestantů do protestantských. Ale nemůže to trvat navěky, jednou budeme muset ty zdi zbořit.

Íránský režisér Mohsen Makhmalbaf bude od soboty hostem Letní filmové školy v Uherském Hradišti.