Topografie Šanghaje ohromuje a unavuje zároveň. Většina ambiciózních staveb často postrádá elementární míru vkusu, místní stavitelé dokážou bez ladu a skladu pospojovat třeba egyptské motivy s koloniálním stylem do zcela nesmyslných konfigurací. Samozřejmě se mezi tím vším najdou známé realizace od slovutných architektů, stavby velkorysé, a přesto čisté. Nicméně převládá dojem celkové nepatřičnosti, nekritická exploze neomezených ambicí, kterým ale nějak chybí půda pod nohama.

Pokud chcete zažít něco ze staré Číny, jak si ji uchováváme v našich představách, musíte zajít do hlubokých zahrad v samém centru města, které nechal paradoxně vybudovat obrazoborec paměti Mao v místě koloniální závodní dráhy, aby potlačil dekadentní vliv Západu. Zde můžete pozorovat staré rybáře, Číňany všech generací cvičící taiči a také mistry kaligrafie malující znaky vodou na asfalt. Nejlépe je ale rovnou zajít do blízkého muzea čínského umění, které má překvapivě lidský rozměr a schraňuje úžasnou sbírku tušových maleb.

Vše, co se děje za zdmi Lidového parku a muzea, je poznamenáno onou pověstnou směsicí kapitalismu a komunismu, expanze a kontroly. Nově je ovšem patrná přítomnost střední třídy s jejími nároky, která se na ulicích prezentuje nejen velkými a novými vozy, ale třeba i psy, kteří již nejsou potravou, ale stávají se manekýny, atributem západního životního stylu. Když jsem se ptal sinologa Zdeňka Hrdličky, k čemu stále ještě potřebuje současná konzumní společnost vládu jedné strany, řekl mi, že se Číňané bojí jediné věci – chaosu.

Pravda je, že za této situace se daří realizovat i projekty u nás těžko představitelné: například když vedení města rozhodne, že z dosloužilé elektrárny, která zásobovala střed Šanghaje a má rozměr zhruba Veletržního paláce, vybuduje díky obrovským investicím výstavní centrum Power Station of Art srovnatelné třeba s Tate Modern. A poté touto budovou denně projdou tři tisíce návštěvníků.

Tomáš Císařovský

Tomáš Císařovský

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

No a právě v ní je do 25. června pod názvem Art from the Heart otevřena výstava současného českého umění, kde najdete díla Josefa Bolfa, Pavla Brázdy, Vladimíra Kokolii, Petra Nikla, Františka Skály, Jana Švankmajera a mnoha dalších. Nechybějí ani ta má. Prezentace se soustředí především na malbu, doplněnou několika videoprezentacemi. Iniciátor výstavy, náš velvyslanec Libor Sečka, ve spolupráci s kurátorem Miroslavem Ambrozem akcentovali figurální pozice spolu s organickou abstrakcí. Tyto dvě větve pospojovala ztišená řeč obrazů, soustředěnost a absence výrazně expresivnějších poloh. A také přesvědčení, že malování obrazů tohoto druhu, tak trochu stranou hlavních proudů, může být v našem světě stále ještě uvěřitelnou alternativou.

Zacílení české výstavy mělo vzhledem k čínské umělecké scéně své opodstatnění. Tamní umění se dělí v současné době zhruba do dvou mimoběžných směrů. Jedna tendence, ta oficiálnější a víceméně mrtvá, vychází z vlastní tradice a lehce se modernizuje, podobně jako tuzemské umění za normalizace. Druhý, mohutný prozápadní směr si během pár let osvojil tisíciletý vývoj evropské malby, zvětšil měřítko a pracuje tu s místní pamětí, tu si pohrává s globálními kontexty. Jedno má ale veškeré soudobé čínské umění společné. A to jsou nepochybně velké peníze. Otázkou bude, zda protentokrát sytý hladovému uvěří.