„Procházel hradními komnatami a určitě vychutnával závratnost faktu, že je zde, v sídle českých králů, právě on, Slovák z Dúbravky, se svým podivným životopisem,“ vciťoval se disident Milan Šimečka do mysli Gustáva Husáka, třikrát zvoleného (1975, 1980 a 1985) a jediného československého prezidenta slovenské národnosti, který zastával tento úřad 14 a půl roku, tj. nejdéle po T. G. Masarykovi. Z hlediska tehdejší hierarchie politické moci měl sice Husák zajištěno významnější postavení jako generální tajemník ÚV KSČ, přesto o prezidenturu usiloval, jednak z prestižních důvodů, ale hlavně kvůli upevnění vlastní politické pozice, respektive aby nedopustil růst moci někoho jiného. Pražský hrad byl svírán v siločarách více zájmů a cesta k získání této lukrativní domovské adresy nebyla tak přímočará, jak se na první pohled mohlo tehdy a může i dnes zdát. Šimečkův výrok proto není daleko od pravdy.

Hra různých konstelací a představ se vázala na tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobodu, jeho zdravotní stav, který se postupem času zhoršoval a který byl také bedlivě sledován. Ze sovětských záznamů plyne, že Vasil Biľak kalkuloval se zvolením Gustáva Husáka, po němž chtěl převzít funkci generálního tajemníka. Vize ovšem narážela na nevoli ostatních členů předsednictva ÚV KSČ, ale také na nacionální otázku. Byly zde obavy, že Češi těžko stráví na nejvyšších státních postech dva Slováky. Navíc rostoucí sebevědomí a pocit nedocenění projevující se v autoritářském chování odradily od Biľaka jeho dřívější přívržence z řad „internacionalistů“, což ho hnalo do politické izolace (zvláště narušeny byly jeho vztahy s Aloisem Indrou či ministrem zahraničních věcí Bohuslavem Chňoupkem).

Naproti tomu rostla autorita centristy Husáka, který hledal k Biľakovi cestu a svou dřívější nevraživost vůči němu otupil, což platilo i v opačném gardu. Za sbližováním stál tlak Moskvy, která spatřovala stabilitu československého politického vedení v jejich úzké spolupráci. Biľak proto nakonec obrátil, přijal postavení stranické „dvojky“ a stal se předním Husákovým podporovatelem. V sovětských zprávách narážíme též na informaci, že Jozef Lenárt prosazoval v úzkém kruhu předsednictva kandidaturu upozaďovaného Aloise Indry, návrh však nenašel širší podporu.

Zdravotně indisponovaný Ludvík Svoboda opakovaně nechtěl ve výkonu funkce pokračovat a po rodinné poradě napsal začátkem roku 1973 o svém stanovisku list Husákovi, jenž o záležitosti informoval pouze Lubomíra Štrougala a sovětské činitele, kteří však se Svobodovým odchodem nesouhlasili. Husák poté přesvědčil Svobodu, aby ještě setrval a opětovně kandidoval na prezidentský úřad, že není jasné, kdo by ho nahradil. Na podporu uvedeného stanoviska přijel intervenovat z Moskvy i předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaj Viktorovič Podgornyj. Existovala patrně obava, že by případný spor o prezidentský úřad ohrozil stabilitu předsednictva ÚV KSČ. Navíc osobnost Ludvíka Svobody disponovala značnou podporou veřejnosti, a tak přispívala ke stabilitě samotného režimu. 22. března 1973 byl Svoboda oficiálně potvrzen ve své funkci. Stalo se tak i přes nejistotu, zda bude schopný se účastnit slavnostního aktu ve Vladislavském sále. Oproti zvyklostem přečetl text prezidentského slibu za znovuzvoleného Svobodu místopředseda Federálního shromáždění Ján Marko.

Ludvík Svoboda při volbě v roce 1973.

Ludvík Svoboda při volbě v roce 1973

FOTO: ČTK

Svobodovo druhé prezidentské období bylo poznamenáno sérií těžkých zdravotních komplikací. Koncem března 1974 ho postihla plicní embolie a následně několik mozkových příhod, přičemž prezident se měl nacházet jednu dobu i v kómatu. Svobodovi přirozeně znemožňoval jeho zdravotní stav vykonávat svěřený úřad, proto opakovaně projevil ochotu abdikovat. Po návratu z nemocnice, koncem června 1974, byl sepsán za pomoci prezidentovy rodiny abdikační list, který však nebyl přijat. Husák označil prezidentovu demisi za nežádoucí, lidé by podle něj nevěřili, že se tak děje z jeho vlastní vůle. Nabádal k trpělivosti.

Dle ústavy zastupovala prezidenta během jeho indispozice, tj. oficiálně od 28. března 1974 do 29. května 1975, federální vláda, která pověřila „na přechodný čas“ svého předsedu Lubomíra Štrougala výkonem některých jeho funkcí. Během této doby probíhala ve stranickém zákulisí diskuse na toto téma a padaly nejrůznější návrhy na řešení vzniklé situace. Okrajově se vyskytl názor, že realita vlastně ukázala zbytnost prezidentského úřadu, který by mohl být zrušen a nahrazen kolektivní hlavou státu, jak tomu bylo například v Sovětském svazu. Převážila však úcta k tradici a autoritě úřadu, které bylo možné využívat v zájmu stranické politiky.

Husákovo úsilí o zisk prezidentského postu průběžně naráželo na obecný odpor ke spojení funkcí prezidenta a generálního tajemníka, za což byl v minulosti kritizován Antonín Novotný. Roli též hrál již zmiňovaný nacionální faktor. Pracovníci sovětské ambasády v Praze hlásili do Moskvy, že mnozí členové předsednictva předpokládají, že prezidentem by měl být Čech a nemělo by dojít k tzv. kumulaci funkcí; „ne vždy se o tom mluví otevřeně a přímo, ovšem v duši nepodporují záměry s. Husáka“.

Jako Husákovi odpůrci se ukázali zejména Karel Hoffmann, Miloš Jakeš, Jozef Lenárt, Alois Indra a zvláště Antonín Kapek. Z jejich strany nešlo pouze o ideový konflikt, ale přítomny byly také starší spory. Dotyční například protestovali u příslušníků pražské styčné kanceláře KGB proti Husákovým „pokusům vytlačit internacionalistické komunisty z důležitých míst“ (zvláště šlo o Aloise Indru, kterého Husák považoval za nejvážnějšího potenciálního soupeře v prezidentské otázce). Jakeš se též ohradil proti tomu, že Husák nařídil odposlechy telefonů členů předsednictva. K ruce byl Husákovi federální ministr vnitra Jaromír Obzina, který měl za úkol zlomit odpůrce jeho ambicí, stejný tlak vyvíjela Moskva. Jednoty v prezidentské otázce bylo dosaženo „ani ne tak srdcem, ale z důvodu stranické disciplíny a především s ohledem k postoji sovětské strany“, čímž vznikla „podivná jednota“, referoval později Evžen Erban o rozhovoru s Biľakem sovětským zástupcům.

Husák vedl rozhovory s jednotlivými členy předsednictva, u kterých hledal podporu a pravděpodobně také nabízel „protislužby“ v různých oblastech. Zároveň konzultoval záležitost se sovětským lídrem Leonidem Iljičem Brežněvem, jenž neměl námitek.

Klíčové rozuzlení prezidentské otázky nastalo na zasedání předsednictva ÚV KSČ 16. května 1975, na kterém referoval Lubomír Štrougal o nemožnosti zlepšení zdravotního stavu prezidenta Svobody a jako „jediné možné“ řešení navrhl kandidaturu Gustáva Husáka. Z následné diskuse vyplývá, že volba byla již interně domluvena i technicky předpřipravena. Všichni účastníci vyzdvihli osobní autoritu Gustáva Husáka, jenž si měl udržet i funkci generálního tajemníka. Bylo to prezentováno jako jediné a zároveň „dočasné řešení“, které však nakonec vydrželo přes 12 let. Převažující superlativy na Husákovu adresu narušil pouze Miloš Jakeš a zvláště Antonín Kapek, jenž nakonec jako jediný hlasoval proti. Dotyční zopakovali známé námitky a navíc si neodpustili poznámku, že k dokonalosti „kolektivního“ vedení ještě „velmi mnoho chybí“ (již předtím interně zaznívala kritika Husáka, že řeší nejzávažnější otázky pouze s Biľakem, Štrougalem a Kempným). Proti námitkám a na Husákovu podporu rozhodně vystoupil Biľak.

Husák poděkoval za důvěru a uznal citlivost nacionální otázky s tím, že bude nutné posilovat celostátní jednotu a výchovu ke společnému československému vědomí. Proti argumentu o zvýšení politické dominance Slováků postavil fakt, že v předsednictvu jsou ve většině Češi. Rovněž zbagatelizoval váhu prezidentského postu. Uvedl, že důležitější roli hraje stranické vedení, a tedy vlastně o nic nejde. Rozhodně odmítl názor, že chce koncentrovat moc do svých rukou: „Nevidím riziko, proč by mně měly věci vstoupit do hlavy,“ vyslovil se. Pokud by se ale u něho vyskytly takové tendence, opakovaně žádal, aby byl na to upozorněn.

Na uvedeném zasedání byla též předložena lékařská zpráva o Svobodově zdravotním stavu, která potvrdila, že není schopen řádně vykonávat svěřenou funkci. Lubomír Štrougal, který společně s Husákem navštívil prezidenta, vyjádřil pevné přesvědčení, že je Svoboda nepoznal, nebyl schopný vést rozhovor a reagoval jen kýváním hlavy. Husák konstatoval, že prezident „není schopen, aby sám podal rezignaci. Není možné o té věci s ním ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument. Kdybychom touto cestou chtěli jít, dělali bychom určitý podvod. Je proto jediné řešení doplnit článek 64 ústavního zákona“. Svobodovo prezidentské funkční období bylo proto předčasně ukončeno na základě právě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb., známého pod označením Lex Svoboda, který stanovil, že pokud nemůže prezident vykonávat svůj úřad delší dobu než jeden rok, Federální shromáždění může zvolit prezidenta nového. Dne 29. května 1975 se jím stal Gustáv Husák.

Michal Macháček:
Gustáv Husák
Vyšehrad, podzim 2015