A ten z nás, který v našem městě pracuje jako taxikář, řekne: – Tak ty ses vrátil, kluku zlatej, jo? Na Vánoce, jo? K mámě, jo?

A ten z nás, který v Holandsku montuje sklady a další haly kolem měst, protože u nás nesehnal práci, řekne: – Jo. Ale hned po Novým roce zas jedu.

– Furt montuješ, jo?
– No, jo no. Furt se maká.
– A v Holandsku to je dobrý?
– Ale jo. Vyděláš si. Ale makáš.
– A jaký to tam maj?
– No jaký, normální to tam je.
– Ale cos tam viděl, za ten půlrok?
– No co bych viděl... Ty haly, co montujem, to jsem viděl.
– Nic jinýho si neviděl, jo? Kanály, nic?
– Ne.
– Tulipány?
– Ne.
– Amsterdam, holky?
– Ne. Jenom ty haly.
– A na co jsou ty haly?
– No, na co, na věci nějaký asi. Sklady prostě. Jako všude.
– To mi neříkej, žes nic jinýho neviděl přece. Já když někde jsem, tak musím všechno vidět, já jsem strašně zvědavej.
– Když se maká, tak se maká. Když se nemaká, tak tě tam vyhoděj. To není jak tady, kde nemusíš makat. A když makáš, tak seš tak unavanej, že nechceš nic vidět.

– Tak tomu rozumím. Vím, co to je makat. Jednou jsem učil Češku, co si vzala Holanďana, víš, ještě tenkrát v autoškole. Přijeli sem, že si mladá paní udělá papíry, že to tady je levnější než v Holandsku, že ušetří. Ale on jezdil pokaždý za náma, tak na ni žárlil, tak si ji hlídal. Takže jedu já, já jako autoškola, a deset metrů za ocasem jede ten její Holanďan za náma v malém nissanu. Ale jednou jsme mu ujeli a té paničce to vůbec nevadilo, nakonec, já neřídil, že jo, řídila ona, to ona šlápla na plyn, to ale byla krásná baba. Prostě tam za roklí, víš kde, ne, tam to vzala prudce doleva do kopce, pak hned za mlýnem doprava a její Holanďan byl pryč. A ona se smála a říkala, jak je její Holanďan strašně klidnej a hodnej člověk, že nezná hodnějšího člověka na celým světě, že ho moc miluje, jen že se o ni někdy až moc strachuje a je drobně žárlivej. A pak zastavila v lese u lomu, víš kde, ne, a chtěla, abych jí všechno v autě ukázal. Tak co jsem mohl dělat, že jo, zaplatila si lekci, tak jsem jí to všechno ukázal... Vrátili jsme se za hodinu a ten Holanďan řádil. Ten dělal scény. Ten vyhrožoval. Chodil kolem mýho auta, kolem mě, kolem ní a zuřil. A ona se jen tak mile culila a říkala, že se jí nic nestalo, že jsem jí vůbec neublížil, že jsem taky klidnej a hodnej člověk, stejně jako on, že jsem jí jen všechno v autě ukázal.

– A co bylo?
– No, co by bylo, to bylo... Měla to zaplacený, že jo, já vždycky říkám, můj žák, můj pán, já dělám všechno, co chce, já jen dávám bacha, aby se s autem nespadlo do příkopu. To ale byla krásná baba... No, já byl tenkrát taky krásnej, už je to skoro dvacet let.
– Nesmíš pít tak pivo a budeš zase krásnej.
– A pivo, jaký maj Holanďani pivo?
– No, já si vozím s sebou plzeň. Ale jednou jsem si jedno v supermarketu koupil a nebylo úplně špatný. Vlastně to bylo docela dobrý pivo. Celkem, no. Ale když já piju plzeň, to máš těžký pak s jiným pivem. To si na jiný pivo nezvykneš.
– Tak tomu rozumím. Jak jednou piješ plzeň, piješ ji do smrti. To si na jiný pivo nezvykneš. Nebo si třeba i zvykneš, ale seš druhej den mrtvej. Já piju taky jen plzeň.
– Jo.
– A takhle my tady žijem.
– Jo.

– A víš, jak to dopadlo s tou ženskou? Ten Holanďan si tady ve vesnici koupil domek, že budou žít napůl v Amsterdamu a napůl u nás v Nové Vsi. Jenže na tu holku to bylo nějak moc, asi se o ni až moc strachoval, a tak mu utekla do Amsterdamu, kde žije s jeho nejlepším kamarádem, vzali se a mají děti. A tenhle Holanďan bydlí v Nové Vsi a je sám. Ale toho nissana má furt. Už skoro dvacet let. A chová králíky. A slepice. A má bordel na dvorku. A pije jen plzeň. Prostě jako normální Čech.

– No, dyť jo, dyť Holanďani, to jsou úplně normální lidi. Akorát že víc makaj.