Tuhle jsem řešil zapeklitý případ – jak dotáhnout nožičky na brýlích, když při jejich sundání na ty malé šroubky nedohlédnu. Že bych si pořídil ještě jedny brýle speciálně na dotahování šroubků? Ale co když se mi rozglingají nožičky na těch prvních brýlích a já budu líný, abych si je hned opravil, a jednoduše je nahradím novými brýlemi, původně zakoupenými pouze na dotažení šroubků, a potom si začnu bezstarostně vykračovat v těch druhých brýlích, dokud se i jim, samozřejmě docela znenadání, neuvolní nožičky, co potom? Zajdu si koupit brýle třetí, abych u těch prvních a druhých mohl dotáhnout nožičky?

Já vím, nejlepší by bylo, kdybych ty první nožičky dotáhl pomocí druhých brýlí hned, a měl tak pořád jedny v záloze, ale tudy se život nikdy neubíral a ubírat nebude, neboť musí být již z principu popletený, aby bylo o čem psát, malovat a přemýšlet.

A potom mě napadlo: Mohl bych přece použít zrcadlo!

Pomalu se ze mě ztěžka a dlouze soukala myšlenka, ne nepodobna knedlíku. Posléze jsem stanul s brýlemi na nose před zrcadlem, trochu sklonil hlavu, ale jenom trochu, abych mohl v zrcadle ty malinké šroubky zahlédnout… Ovšem nakonec jsem to vzdal. Došlo mi, že tak blízko očí a spánku jsem se šroubovákem ještě nemanipuloval, a taky bych musel točit jinak, protože v zrcadle je všechno vidět obráceně. Tohle byl úkol snad pro chirurga a navíc asi leváka a operace by pravděpodobně přešla plynule v pitvu, která je ostatně levnější. Ta pitva zase připomíná trochu středověk.

Hladomor ve středověku býval prý až takový, že lidé tajně strhávali oběšence a porcovali si je, a když byl někdo z nich chycen a následně pověšen na stejné místo, jeho kumpáni se nemohli dočkat tmy.

– Mohli bychom si založit bordel, pokračovala žena, hned jak jsem dopsal o hladomoru ve středověku. Leknul jsem se.
– Psí! upřesnila, vždyť ten náš si ještě ani neto…
– No jo, namítl jsem, ale feny to baví tak dvakrát do roka.

Odmlčela se, zřejmě chtěla vybudovat nějakou firmu za každou cenu.

– Co kdybychom si založili rozvážku panáků? navrhnul jsem, abych ji potěšil.
– Jak to myslíš? zeptala se podezíravě.
– No, klient by zatelefonoval, my bychom usedli do auta plného chlastu, ty bys řídila a já bych nalil klientovi mezi dveřmi panáka, popřípadě si s ním ťuknul, kdyby se cítil osamoceně, trochu pokecal a jeli bychom domů.

Odmlčeli jsme se a koukali raději do nočního dvora, kde nebylo nic vidět.

– Tu budku, co jsi zavěsil na jaře na jabloň, nikdo nepoužil! prohodila žena, jako bych já byl ten pták, co za to může.
– To má čas, na každý výrobek je dvouletá záruka, uklidňoval jsem ji, i když, co se týče ptačí budky, trochu jsem pochyboval, zvláště když jsem ji zakoupil ve včelařství.
– Ale do té tvé staré, kterou jsi stloukl z prken, se nastěhovali hned a potom zas a zase… kolik ty naše generace špačků asi zplundrovaly vinic, zasnila se.

Napadlo mě, jestli nejsou ptáci tak trochu „flink“, že se jim nelíbí nová čistá budka, ale naopak milují křivé stěny a zatékající díry, no jo, ale jak reklamovat ptačí budku, která je přehnaně dokonalá, a tudíž neobyvatelná?

Ta moje témata, jako psí bordel, rozvážka panáků a neobydlená ptačí budka, jsou docela nicotná. Až na ten hladomor samozřejmě. No jo, ale bez nicotných témat se časem staneme tak zjemnělými, že kapesník, který přežil staletí, bude společensky neakceptovatelný, podobně jako nikoho ani nenapadne, aby neeticky zatopil v kamnech novinami, a zanesl si tak komín myšlenkami – například těmi o dotahování nožiček.