Vzájemné nukleární odstrašení tehdy udržovalo mezi USA a SSSR mír, byť to bylo kompenzováno lokálními válkami, v nichž byly dvě supervelmoci zastupovány svými klienty. Ve chvílích uvolnění svých vztahů mohly pak dokonce v těchto válkách hrát roli zprostředkovatelů příměří. Lokální konflikty stejně jako globální rozštěp mezi průmyslovým Severem a agrárním Jihem byly využívány, ale i omezovány bipolaritou studené války.

Dnes takový sjednocující rámec schází, svět je politicky fragmentovanější. Zároveň je však mnohem propojenější, a to jak horizontálně – vazbami mezi jednotlivými regiony a státy, tak vertikálně – mezi nestátními aktéry a státy: i malé skupiny, či dokonce jednotlivci mohou násilnými činy, kyberútoky nebo zveřejňováním utajovaných informací ovlivňovat velké dějiny. Nebezpečí spjatá s touto dvojí propojeností přitom nejsou mírněna a zadržována globálním vyvažováním dvou bloků, ale naopak zintenzivňována rozdrobeností světa do více mocensko-ekonomických center a vzrůstajícím odcizením oficiálních institucí od společností, jež mají reprezentovat.

Napětí mezi současným smršťováním i rozestupováním světa se projevuje také v našem vnímání džihádistické hrozby. Na jedné straně se zdá, že její vznik potvrzuje nekonečnou propast mezi sekularizovaným světem vzešlým ze západního křesťanství a islámským světem stavícím sekularizaci nepřekročitelné bariéry. Na straně druhé nejsme tuto hrozbu schopni udržet v bezpečné vzdálenosti tradičními prostředky kontroly a obrany vlastního území – potenciální džihádisté jsou totiž již mezi námi a mohou zaútočit kdekoliv a kdykoliv. Vzrůstající procento evropských konvertitů mezi nimi navíc podkopává naši snahu přičíst tuto hrozbu na účet islámské civilizace. Spíše než jako partikulární kultura, zakořeněná v určitém území a rodinných vztazích, působí radikální islamismus stále více jako univerzalistická ideologie, jejímž stoupencem se může stát kdokoli. Spíše než výhonkem určitého náboženství je výrazem touhy po radikální antisystémové revoluci v době, v níž ztratily sílu sekulární levicové i pravicové ideologie, které tuto touhu saturovaly po velkou část 19. a 20. století.

V džihádistické výzvě se tedy primárně neprojevuje střet nábožensky a územně ohraničených civilizací, ale potenciálně globální občanská válka. Civilizační střet naopak evokuje Vladimir Putin, když vyzývá k obraně tradičních ruských hodnot spjatých s pravoslavným křesťanstvím proti jejich ohrožení kulturní a politickou expanzí Západu. Z tohoto hlediska se současná ruská výzva jeví pro Západ méně hrozivá než džihádismus. Spor s Ruskem lze totiž v posledku charakterizovat jako spor o polohu hranic, které budou napříště oddělovat západní a ruskou sféru vlivu. Džihádistická hrozba naproti tomu operuje jak vně, tak uvnitř hranic Západu.

Syrský prezident Bašár Asad mezi vojáky na damašském předměstí Džobár

Syrský prezident Bašár al-Asad mezi svými vojáky na damašském předměstí Džobár

FOTO: ČTK/AP

Po čtvrtstoletí, které nás dělí od zhroucení komunismu, je jasné, že pád bipolarity nakonec vyústil do opaku toho, co evokovala tehdejší triumfalistická atmosféra. I mnozí z těch, kdo nečetli Fukuyamův esej Konec dějin z léta 1989, byli tehdy nevědomými fukuyamovci. Málokdo pochyboval o cíli transformace komunistických zemí. Spory se točily jen kolem toho, jak ho dosáhnout a zda to všechny zvládnou. S dějinami skončila i politika jako zápas a vyjednávání koexistence mezi nesouměřitelnými společensko-politickými projekty. Místo jejich vzájemné relativizace nastoupila absolutizace jednoho z nich.

Obě strany studené války vznášely nárok na univerzální platnost své vize, dokud však jedna nevyhrála nad druhou, nemohly být tyto nároky definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Teprve konec zápasu dal jedné z nich za pravdu a z její zvláštní ideologie učinil soubor obecných norem závazných pro celé lidstvo. Díky jednostranné převaze USA nad zbytkem světa se všichni jejich potenciálně političtí protivníci proměnili v protivníky morální. Války postkomunistického období již nebyly střety symetrických soupeřů, ale křížovými výpravami proti barbarům ohrožujícím „nový světový řád“ (George Bush starší), jehož ustavením se měly završit dějiny – Irák 1991, Somálsko 1992, Bosna 1995, Jugoslávie 1999, Afghánistán 2001, Irák 2003, Libye 2011.

Protože zvláštní perspektiva severoatlantické říše ztratila zhroucením jejího euroasijského soupeře zrcadlo, které zpochybňovalo její všeobecnou platnost, byla učiněna neviditelnou její spjatost s partikulárními zájmy, a jejich prosazování se tak začalo představovat jako prosazování univerzálních hodnot. Václav Havel pak mohl v The New York Review of Books z června 1999 oslavovat bombardování Jugoslávie jako „první válku, která již nebyla vedena jménem zájmů, ale jménem hodnot“. Nebyla totiž představována jako střet určité lidské skupiny s jinou, ale jako válka zástupců celého lidstva s jeho nepřáteli.

Politické „pluri-versum“ (Carl Schmitt), v němž spolu vedle partikulárních zájmů zápasí také vzájemně se vyvracející nároky univerzální platnosti, mělo být vítězstvím jednoho z těchto nároků proměněno na morální „uni-versum“, v němž jsou všelidské hodnoty v dokonalém souladu s mocenskými zájmy a duchovní autorita (reprezentovaná v postkomunistické éře právě Havlem) si podává ruce s autoritou politickou (reprezentovanou americkými prezidenty), aby společně vládly definitivně sjednocenému světu.

Tou měrou, jakou tato milenaristická vize získala převahu, stával se každý protivník Západu z „našeho“ nepřítele nepřítelem lidskosti a rozdělení lidstva do různých politických jednotek či bloků bylo nahrazeno dichotomií štěpící ho na dvě asymetrické poloviny – univerzální civilizaci a její barbarské vyzyvatele. Všechny války se v této optice blížily modelu humanitární intervence, která ze samotné své podstaty směřuje ke změně režimu, jež nelidskou tyranii nahradí vládou lidských práv. Jak věděl Schmitt, na rozdíl od války s politickým, relativním nepřítelem, v níž vítězství neznamená nutně zničení poraženého, jde ve válce s morálním, absolutním nepřítelem právě o jeho destrukci.

Do krajnosti to ilustrovala intervence NATO v Libyi roku 2011, když vedla nejen ke svržení, ale přímo k zabití Muammara Kaddáfího. Zároveň je ovšem možné tuto akci považovat za symbolické ukončení éry postkomunistického milenarismu, a to alespoň ze tří důvodů. Zaprvé k ní byl americký prezident, jenž již nesdílel vizi globální říše, dostrkán svými evropskými spojenci – Velkou Británií a Francií. Zadruhé byly její důsledky v natolik velkém protikladu s deklarovanými cíli, že to definitivně podkopalo poslední zbytky věrohodnosti této vize. Místo nastolení lidských práv a demokracie přineslo svržení Kaddáfího zhroucení libyjského státu jako monopolu násilí a s ním logicky i stav latentní občanské války mezi různými skupinami, které si tento monopol mezi sebou rozdělily. Minulý rok se tato jejich „studená“ občanská válka proměnila do „horké“. Dalším důsledkem byla destabilizace sahelského regionu přílivem zbraní a bojovníků z Libye. Jejím nejviditelnějším symptomem bylo rozpoutání občanské války na severu Mali, která navzdory francouzské intervenci v lednu 2013 trvá dodnes a která umožnila, aby se tato oblast stala další opěrnou základnou džihádismu. Snaha zabránit Kaddáfího vraždění a nastolit v Libyi demokracii tak z Libye a severu Mali učinila území, kde mohou beztrestně vraždit džihádisté a další ozbrojené skupiny, a ohrozila chaosem řadu dalších států severní i subsaharské Afriky.

Zatřetí intervence NATO do Libye způsobila zablokování spolupráce s Ruskem a Čínou v Radě bezpečnosti OSN. Tyto dvě velmoci se cítily podvedeny tím, že Severoatlantická aliance šla v Libyi nad mandát rezoluce č. 1973, když místo pouhého zabránění Kaddáfího masakrům pomáhala povstalcům libyjského vůdce svrhnout. Rusko tím získalo vítanou záminku, aby mohlo odmítnout větší angažmá OSN v Sýrii, kde Bašár al-Asad od března 2011 brutálně potlačoval povstání proti svému režimu.

Obamu a další západní vůdce navíc od zásahu v Sýrii odrazovalo vědomí komplikovanosti Středního východu: Konflikty různých skupin uvnitř jednotlivých států jsou v něm bezprostředně napojeny na soutěž o regionální hegemonii a intenzita těchto lokálních a regionálních zápasů je navíc zmnohonásobena globálním významem oblasti, v níž se nachází významná část světových zásob ropy a zemního plynu. Vědomí těchto souvislostí sice západním vůdcům zabraňovalo přímo v Sýrii zasáhnout, nikoliv však démonizovat Bašára al-Asada a souběžně idealizovat syrské povstání, v němž se měla mírumilovná občanská společnost domáhat svých demokratických práv na krvavém tyranovi.

Tento černobílý obraz absolutizoval jeden dílčí rys syrské situace a vymazával všechny ostatní. Nejenže ignoroval potenciální smrtonosnost etno-náboženských rozštěpů syrské společnosti ve chvíli hroucení režimu (jugoslávská lekce z devadesátých let byla zcela zapomenuta), ale navíc vehnal západní Evropu do postoje, jehož neblahé bezpečnostní důsledky pro ni samotnou začaly být zjevné až se vzmachem tzv. Islámského státu v červnu minulého roku.

Když totiž líčili evropští (především britští a francouzští) vůdcové Asada jako vlka a opozici jako beránky a zároveň nebyli ochotni sami této opozici poskytnout rozhodující podporu, nezbylo jim, než tento úkol přenést na sunnitské režimy Arabského zálivu v čele se Saúdskou Arábií a Katarem. Tímto krokem přispěli k vytvoření džihádistické hrozby, které nyní sami čelí. Jedním z ideologických zdrojů sunnitského džihádismu je totiž oficiální náboženská doktrína Saúdské Arábie a Kataru – wahhábismus. Ten odmítá demokracii jménem teokracie a hlásá nenávist k šíitům a „bezvěrcům“. Kvůli této své tmářské ideologii upřednostňovaly wahhábistické režimy radikálně islamistické složky syrské opozice, které chápou syrský konflikt jako součást transnacionální svaté války. Spojenectvím s těmito režimy tak sám Západ přispěl k marginalizaci občanskodemokratického křídla syrské opozice, jehož se při podpoře boje proti Asadovi dovolával. Mezi radikálními islamisty záhy získala ústřední postavení Fronta an-Nusrá, která vznikla z původně irácké filiálky Al-Káidy a od níž se na konci roku 2013 odštěpil tzv. Islámský stát, jenž nyní válčí nejen proti Asadovi, křesťanům, Kurdům a šíitům, ale také proti Západu.

Bilance západních politik v muslimském světě od počátku tohoto století je žalostná. Místo šíření lidských práv a demokracie přinesly přímé i nepřímé intervence Západu obrovský nárůst džihádismu. Po intervenci do Afghánistánu na konci roku 2001 neovládal džihádismus žádné souvislé území s výjimkou některých oblastí afghánsko-pákistánského pomezí. Po třinácti letech kontroluje část severního Mali a přilehlých oblastí Sahelu, klíčové regiony Libye, Sýrie, Iráku a Jemenu. K Al-Káidě či tzv. Islámskému státu se hlásí skupiny provádějící teroristické útoky na Sinaji, v Alžírsku i na Arabském poloostrově.

Vražda žurnalistů z Charlie Hebdo nebyla nějakou nahodilou výjimkou, ale symbolickým počátkem nového období. Tisíce příslušníků transnacionální džihádistické sítě s evropskými pasy budou v následujících letech znamenat pro západní Evropu největší bezpečnostní ohrožení, jakému čelila od konce studené války, kdy na ni byly zvenčí namířeny konvenční i jaderné zbraně sovětského bloku a zevnitř ji teroristickými útoky ohrožovaly brutalizované zbytky radikální levice šedesátých let. Místo exportu lidských práv a demokracie z Evropy na Střední východ tak nyní zažíváme export džihádistického terorismu ze Středního východu (a přilehlých oblastí) do Evropy.

Vzmach džihádismu má jistě i své vnitřní – sociální, kulturní a politické – příčiny. Vojenské intervence do Iráku a Libye spolu s přenesením podpory syrské opozice na wahhábistické monarchie však umožnily proměnit hrozbu malé či střední důležitosti do bezpečnostního ohrožení prvního řádu. Učinily totiž z Iráku, Libye a Sýrie to, čím byl Afghánistán v osmdesátých letech, tedy místa masového náboru těch muslimů či konvertitů, kteří jsou připraveni přetavit svou frustraci z hegemonie liberálního Západu a dlouhodobého úpadku značné části islámského Východu do činů, jimiž ničí sebe i ostatní.

Dvě z propuštěných disidentek Aide Gallardová (vlevo) a Sonia Garroová s kubánskou vlajkou v Havaně

Dvě z kubánských disidentek propuštěných v lednu 2015 na základě dohody prezidenta Baracka Obamy s Raúlem Castrem

FOTO: Reuters

Máme tedy po těchto zkušenostech opustit víru v univerzalitu lidských práv a v možnost pomáhat ostatním společnostem v nastolování institucí, které je zajišťují? Proměnit intervencionismus do izolacionismu?

Nejen globální povaha současných bezpečnostních hrozeb, jako je džihádismus, ale také hrozeb ekonomických (finanční krize), ekologických (oteplování) i zdravotních (ebola) dokazuje, že při současné propojenosti světa je izolacionismus z politického hlediska tou nejhloupější strategií – jím se totiž zbavujeme možnosti ovlivňovat procesy, které se bezprostředně dotýkají našich vitálních zájmů. Z morálního hlediska by podobně hloupou reakcí bylo převrácení univerzalismu do partikularismu. Ostatně, nebylo snad naivní ztotožnění západního společensko-politického modelu s univerzálním dobrem pro celé lidstvo ve skutečnosti jen skrytou formou západního partikularismu? V kontextu globální finanční krize let 2008 až 2009 a prohlubování sociálních nerovností i ekologické krize a dlouhodobého zadrhávání liberálně-demokratických politických institucí by si navíc Západ měl připustit, že jeho vlastní systém vůbec nemusí být konečnou stanicí dějin.

Současně by nás selhání postkomunistického milenarismu mělo zbavit iluze, že již došlo na globální rovině k souladu a prostoupení světské a duchovní moci, morálky a politiky. Musíme znovu objevit politiku v tom, v čem není redukovatelná na morálku. Vždyť v kontextu neukončených dějin spočívá politické jednání mnohem častěji ve volbě menšího zla před větším než v prosazování dobra proti zlu. Navíc se nemůže spoléhat na předsjednaný soulad mezi morálními motivy činu a jeho reálnými důsledky.

Hodnoty nesmějí z politiky zmizet. Jejich funkcí by však nemělo být určovat její krátkodobé cíle, ale stanovovat mantinely, které nesmějí být překročeny při jejich dosahování. Klíčovou roli pak hodnoty hrají při určování dlouhodobých cílů. Nemotivují však politiku primárně v podobě konkrétních účelů, jichž by měla v určité chvíli dosáhnout, ale spíše v podobě idejí, k nimž se snaží přibližovat, aniž by je kdy mohla definitivně naplnit. Politika zbavená takového hodnotového horizontu se v lepším případě zvrhává do obchodního kalkulu, v horším do války všech proti všem. Avšak politika, která věří, že univerzální hodnoty se již vtělily do partikulárních mocenských struktur, končí v lepším případě v pokrytectví, v horším v křížových výpravách za prosazení dobra, jejichž důsledkem je šíření zla.

Je proto třeba odmítnout jak vyloučení hodnot z politiky, tak její rozpuštění v hodnotových zápasech. Politiku nelze redukovat ani na boj o moc, ani na prosazování morálních principů. Pohybuje se v zóně, v níž se obě strany mísí a prostupují. Zahraniční politika se pak neobejde bez zohledňování mocenské rovnováhy, sfér vlivu a suverenity států. Uznání těchto realit nevyhnutelně vede ke kompromisům s nespravedlivými režimy a krvavými vládci. Ospravedlnit je však v posledku nemohou výhody poměřované partikulárními zájmy, ale jen jejich důsledky posuzované z hlediska univerzálních hodnot.

Pavel Barša

Pavel Barša

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Příkladem takové sázky na kompromis je Obamova normalizace vztahů s Kubou ohlášená v prosinci minulého roku. Izolace Kuby umožňovala sice antikomunistickým jestřábům bít se za „zásadovost“ v odporu vůči represivnímu režimu, ve svých důsledcích však tento režim stmelovala a prodlužovala. Dialogem a obchodem s ním si Obama sice špiní ruce, důsledkem však dříve či později bude, že režim ztratí alibi, které pro své udržování nacházel ve vnějším ohrožení. Z hlediska lidských práv tak může být kompromis s režimem, který je potlačuje, blahodárnější než ekonomický nátlak či vojenské donucení. To jen dokládá tezi Maxe Webera, že na rozdíl od morálky, která si někdy vystačí s dobrými úmysly, musí politiku hodnou toho jména charakterizovat zodpovědnost za důsledky.