O půl sedmé ráno se scházíme v bývalém skladišti naproti benzínové pumpě. Přes sklo na nás vidí celá ulice a na čumendu se pravidelně stavují místní žebráci, řidiči kamiónů a pouliční psi. Rozcvička znamená asi padesát kliků, skákání přes švihadlo, štědrý nášup sklapovaček a nepočítaně dřepů. A pak se jde na první katčin, tak to tady vyslovují, jde o nejlehčí sestavu kung-fu cviků a kopů. Člověk si hlavně musí zapamatovat, jak jdou po sobě, což je pro dvanáctileté mozky podle všeho brnkačka, ale pro ten můj vyhořelý čtyřicátnický je to těžký problém. Dostávám tedy k ruce asistenty. Nejdřív to té cizí nevzdělavatelné blbce ukazuje pružný, elegantní Marcus, pak si mě bere do parády tělnatý, ale na kung-fu talentovaný João. Když se ho zoufale ptám, jak si proboha může tak přesně pamatovat asi padesát pohybů jdoucích po sobě, poradí mi, abych víc trénovala.

Čínský box bývá odpoledne, tam jde spíš o rychlost a pohotovost, ale nijak se nerozlišují váhové kategorie, takže pravidelně dostávám od osmdesátikilového Joaa nakládačku. Trenér José nás pozoruje a říká, že si prý tělo zvykne na všechno.

Tyhle děti pak potkávám ve škole, kde učím češtinu. Když se na školním dvoře míjíme, obřadně na sebe kývnem na kung-fu způsob. Ostatní puberťáci v baseballových kšiltovkách, obřích funky džínách a s řetězy z kočičího zlata na mě čučí a slyším, jak se ptají podobně vymóděného Joãa: „Ta jako taky dělá kung-fu?“ A chudák João, kterému trénink se mnou pěkně pije krev, odpovídá: „Jasně, vole!“

Tyhle děti, co vstávají o půl sedmé, aby šly na trénink, a učí se na něm kromě cvičení základy východní filosofie, akupunktury, čínského zdravotního cvičení čchi-kung a tři tisíce let starého obranného systému dim mak, většinou nic neplatí. Pocházejí totiž z těch nejchudších rodin a José je trénuje zadarmo.

Křehounká, třináctiletá Valérie na cvičení občas vodí i desetiletého Ivána, kterého za peníze dopoledne hlídá. Její maminka má rakovinu, tatínek se nekoná a ona je jediná, kdo v rodině může vydělat na jídlo. Ve škole má odklad a pracuje načerno. Kung-fu je teď jediná věc, která jí pomáhá si odpočinout od dospěláckých starostí.

Trenér José je sám z podobných poměrů, narodil se ve slumu a kung-fu, kam se jako mladík náhodou přihlásil, ho zachránilo od kariéry poslíčka drogových dealerů. A teď splácí dluh šťastným náhodám. Jeho kung-fu kids díky němu poznaly, že kromě těch špatných karet, které jim škodolibé sudičky namíchaly, existuje taky něco lepšího. A když bude nejhůř, vědí, jak to lepší bránit.