Důvod rozhodnutí ministerstva? Stejně nekulturní a absurdní jako v mnoha případech předtím. S prohlášením za památku musí souhlasit majitel – úředníci nechtějí mařit jeho záměry. Na hlas odborníků se nebere zřetel. A České dráhy, které se o své nádraží dlouhodobě nestarají, samozřejmě raději nový čistý terminál, který spolu s městem postaví z velké části za evropské peníze a pak ho budou moci další půlstoletí zanedbávat, než si zase vyprosí nový.

Je smutné, že i v diskusích kolem osudu stávající nádražní haly se tento konzumní přístup k architektuře opakuje. Jako kdyby nebyla taky uměním, jako bychom neměli být vděčni, že naše děti budou moci toto cenné dědictví minulosti potkávat i mimo galerie a muzea, jen tak na ulici nebo při čekání na vlak.

Zastánci stávající budovy podali proti verdiktu ministerstva rozklad, který jim dá trochu času, změna rozhodnutí úředníků je však zřejmě nereálná. Aktivistům tak zbývá pokusit se domluvit s po volbách obměněným vedením Havířova. V jejich prospěch hraje právě především čas, možnost čerpání evropské dotace má totiž svá termínová omezení a bez ní se zadlužené město do realizace tak nákladného záměru nepustí.

Salon se i ve svém internetovém vydání bude v těchto dnech věnovat výročí listopadového převratu v roce 1989. Před ním jsme museli být svědky toho, jak mizí historická centra měst a jsou nahrazována nezajímavými kopiemi mnohokrát viděných obytných škatulek. Dokonce jsme se dívali na seriálové hrdiny, kteří se za takové projekty stavěli celou svou televizní autoritou. Když dnes tak rádi vzýváme diskontinuitu v našem chování před Listopadem a po něm, havířovskému nádraží hrozí, že se stane dokladem jedné významné kontinuity, na kterou rozhodně nemůžeme být hrdí.

Ještě jeden fenomén se na tomto případu vyjevuje ve vší své zhoubnosti. A sice prahnutí po jednoduchém a rychlém řešení. Chceme tady a teď vyřešit otázky sociálního vyloučení, vyrovnat se s minulostí nebo proměnit neutěšený stav naší politiky. Ano, nádraží je vzhledem k dnešnímu železničnímu provozu naddimenzované. Nejsnazší je tedy zbourat ho a vymodelovat menší. Pokusit se do něj vrátit život, aktivně přistoupit k jeho využívání, je příliš pracné, trvá to moc dlouho, neumíme to, výsledek není vidět hned. Tenhle spěch se nám ale nemůže jednou nevymstít.