1) Celá hádka se vedla o výrok, který pocházel ze stručné zprávy ČTK z Olomouce. Jak napsal Jiří Hlavenka, ostatní média se nejenže neobtěžovala na té tiskovce v Olomouci být nebo si zjistit kontext, ale dokonce i výroky z té ČTK v titulcích zkomolila, aby mohla vyrobit aféru. Ze všeho toho, co nám světově známý myslitel nabídl, jsme si vybrali přepsaný odstavec a na tom se točili. Je to jako být ve Skrblíkově sklepě a hádat se tam o desetník.

2) Největší spor neprobíhal o obsah toho, co Chomsky řekl, ale o to, zda vůbec má právo mluvit. Řešilo se, jestli před čtyřiceti lety podporoval Rudé Khmery, nebo ne, jestli je to Žid-antisemita, nebo ne, a podle toho se dávala odpověď na otázku, zda má pravdu. Ukázalo se, že nikde jinde než u nás není tak snadné popírat zjevné věci. Člověk, kterého New York Times či Guardian označují za nejvlivnějšího světového intelektuála, je u nás najednou „nešťastníkem“, „blbečkem“ a „breptou“. Zažil jsem dokonce debaty, které zpochybnily oba zmíněné deníky jako pochybně levičácky nedůvěryhodné, protože Chomského berou vážně. Anžto za kopečky nedohlédneme, můžeme si tu šudlit vlastní verze světa bez ohledu na realitu. Stejně jako Chomsky v našich zemích kdysi dopadal třeba Voltaire. Taky radikál, co ho není třeba poslouchat, že jo.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

3) V první řadě sedí blbci. Úvodní salvy boje vypustil Alexandr Vondra svými nadávkami a stanovil tak rámec debaty. Přidali se další, třeba i jindy soudní Jan Jandourek a Martin Weiss, a všichni mnoha slovy upírali Chomskému právo mluvit. Když přišly rozumné a netriviální polemiky Petra Pospíchala či Petra Uhla, nikoho už nezajímaly, každá aféra vydrží jen pár dní. Strukturované, nejednoznačné myšlení, jaké předvedl Chomsky (Václav Havel byl statečný muž, ale v jeho porevoluční činnosti s ním nesouhlasím) a jeho skuteční oponenti, je u nás takřka neviditelné. Kulturu nesouhlasu máme tragickou, jednorozměrnou, směšnou. Jak napsal filosof Antonín Kosík: Kdyby u nás Chomsky mluvil tak, jako o pár dní později v Itálii, místní inteligence by se zvencla. Tam si může dovolit mluvit vážně, ostře a vyvolat skutečnou polemiku o něčem. Proto je taky Itálie, na rozdíl od nás, na intelektuální mapě světa.