Autor se s pečlivostí kronikáře zaměřuje na období od války v Zálivu na počátku devadesátých let až po krvavou občanskou válku rozpoutanou invazí do Iráku (2003). Svůj čtyřsetstránkový opus však Laurens bohužel končí rokem 2005. Tedy několik let před propuknutím tzv. arabského jara, po kterém se zdánlivá stabilita zdejších režimů zhroutila a Spojené státy, které se do té doby v regionu angažovaly přímo a ještě raději nepřímo skrze spřízněné diktatury a Izrael, se z oblasti stahují. I přesto kniha přináší úctyhodné množství chronologicky a čtivě řazených informací, bez nichž nelze pochopit dramata současnosti.

Pro arabský svět za časů Ameriky bývaly typické situace, kdy se státy s oblibou opíraly o silnou zahraniční mocnost v podobě USA, aby s její pomocí čelily tlaku a kritice vlastních občanů (diktatury v Egyptě, Jordánsku či Saúdské Arábii a v Zálivu). Méně časté byly konfigurace, kdy se naopak autoritářsky vedené státy snažily spojit s vlastní společností, aby se ubránily vnějšímu nátlaku USA (Sýrie či Irák před invazí). Nebo situace společností úpěnlivě volajících mezinárodní společenství, aby pomohlo ukončit státní represe (Palestinci, případně Libanonci).

Nejrozsáhlejší pasáže Laurensovy knihy se týkají dvou nejdrsnějších projevů americké hegemonie. Izraelsko-palestinského konfliktu, na který se autor celoživotně specializuje, a západní invaze do Iráku.

Po válce v Zálivu a vytlačení okupačních jednotek Saddáma Husajna z ropných polí Kuvajtu (1991) se podle Laurense Američané nejprve pokoušeli vyvolat vojenský puč. Snažili se narušit soudržnost mocenské elity a loajalitu armády k diktátorovi. Nahradit ho pragmatičtější sunnitskou vládou pevné ruky, která by se zřekla antiamerikanismu, ale zároveň zachovala stabilitu ve státě i v jeho okolí. Místo toho však USA vyprovokovaly masové povstání utlačovaných šíitů na jihu a Kurdů na severu, což sunnity ovládanou armádu a státostranu Baas znepokojilo natolik, že se ještě pevněji semkly kolem diktátora.

K nezamýšleným důsledkům vedlo i následné americké embargo na vývoz irácké ropy. Od počátku totiž sledovalo dva protichůdné cíle: odradit Iráčany od vývoje zbraní hromadného ničení a zároveň přispět ke změně režimu. Jenže v důsledku embarga zkolaboval zdravotnický systém včetně očkování a v dosud blahobytné zemi se začala šířit podvýživa, dětská úmrtnost se po sankcích zněkolikanásobila. Dětský fond UNICEF, pracující pod hlavičkou OSN, spočítal, že si přímé dopady embarga vyžádaly zbytečnou smrt šesti tisíc dětí měsíčně, celkem zhruba půl miliónu – k tomu dalšího půl miliónu dospělých. Kromě toho v důsledku sankcí emigrovaly dva milióny vysokoškoláků, čímž Irák přišel o vrstvu sekulární inteligence. Ve finále 60 procent Iráčanů zcela záviselo na diktaturou vytvořeném přídělovém systému potravin. Z přerozdělování a kšeftů se státní pomocí pak profitovali především „obchodníci s nedostatkem“ z řad sunnitské byrokracie, o kterou se Saddám vždy opíral. Mezinárodní sankce jim vyhovovaly, a tudíž nijak netoužili po svržení tyrana.

K humanitární katastrofě přitom docházelo v situaci horečného zbrojení v okolních zemích, v atmosféře otevřených výzev Billa Clintona ke svržení Saddáma a rostoucích podezření, že část inspektorů OSN oficiálně v Iráku hledajících zbraně hromadného ničení ve skutečnosti spolupracuje se západními rozvědkami. Pocit ohrožení vedl sunnitské elity k dalšímu přimknutí se k diktátorovi. Toho nakonec sesadila až Američany vedená invaze v roce 2003, legalizovaná dodatečně na základě „pozvání“, které sepsala přechodná irácká vláda instalovaná právě okupanty.

Američané spatřovali kořeny terorismu, který vedl až k útokům z 11. září 2001, v arabském autoritářství. To sice USA po desetiletí hýčkaly, teď tomu ale měl být konec. Rozsáhlá demokratizace regionu slibovala terorismus vymýtit. Právě Irák se měl stát vlajkovou lodí, inspirací a vzorem pro ostatní. V samotném Iráku však po invazi násilí rychle eskalovalo. Poprvé v tisíciletých dějinách země se objevují sebevražedné atentáty. Sekularisté, islamisté, sunnité, šíité či Kurdové bojují proti sobě navzájem, obracejí se i proti okupantům. Ztráty na životech civilistů se tak jen do konce roku 2004 odhadují až na sto tisíc. Navíc Američané podle Laurense selhávají také ve věci samotné demokratizace. Washingtonský protektor Bremer vetoval irácký návrh ústavy označující islám za jediný zdroj zákonodárství. Iráčtí novináři mezitím umírají až příliš často americkými zbraněmi, okupaci kritizující média jsou zakazována, svoboda médií je zpochybněna. O mučení iráckých vězňů v místech, kde předtím své odpůrce mučíval Saddám Husajn, ani nemluvě.

Následky atentátu na tržišti v bagdádské čtvrti Dúra

Následky atentátu na tržišti v bagdádské čtvrti Dúrav roce 2013

FOTO: Reuters

Navíc oproti očekávání invaze ostatní arabské diktátory neoslabila, nýbrž posílila, když přes noc zmnožila jejich příjmy z exportované ropy, která na trzích znejistělých kvůli válce a americkým hrozbám Íránu a Sýrii výrazně podražila. Ropná renta Alžírska v roce 2002 činila 12 miliard dolarů, v roce 2004 při zhruba stejné těžbě již 23 miliard. Saúdská Arábie dokonce poskočila z 64 miliard na 115, Kuvajt ze 14 na 27.

Laurens není laciným kritikem americké hegemonie v arabském světě. Neuchyluje se ke konspiračním teoriím. Spíše ukazuje možnosti a meze hegemona, když poměřuje jeho vliv s vlivy místních vlád či procesů jako populační exploze. Výsledkem je pak zpravidla něco, co původně nikdo nechtěl a nezamýšlel.