Článek
Co vás formovalo, když jste vyrůstala?
Jsem z venkova, vyrůstala jsem ve Dvorcích, v malém městě na severní Moravě. Oba rodiče přijeli na Bruntálsko v polovině padesátých let z východního Slovenska, seznámili se však až tady. Otec původně studoval na řeckokatolického kněze v Prešově, nicméně v důsledku poválečného paktu o převedení řeckokatolických věřících na pravoslavné skončil v zemědělství. Rodiče oddával otcův bývalý kolega, v té době už pravoslavný kněz.
Venkov měl pro mě výhodu volného pohybu, s kamarádkou Alenou jsme běhávaly v lesích, kolem blízkých rybníků, přehrady Kružberk, chodily jsme k vyhaslým sopkám, v okolí jich je hned pět, sbíraly jsme květiny do herbáře, kameny nebo jsme jenom tak prozkoumávaly okolí.
Rodiče vyrůstali za války v extrémně vyhrocených podmínkách, v hladovém a vypáleném území, na tahu karpatsko-dukelské operace, asi i proto se snažili nám připravit lehčí život; i když snažili není výstižné slovo – pracovitost, optimismus a pohodu měli v sobě. Nevzpomínám si na nějaké zákazy nebo komandování, naopak nás hodně podporovali a nevylučovali z žádných hovorů. Když jsem se jako předškolní nebo čerstvě školní dítě zeptala na jistou paní, která se zvláštně chovala, oblékala i chodila, rodiče se nezdráhali mi o ní vyprávět. Byla to vdova po André Simonovi, alias Otto Katzovi.
Dodnes mě překvapuje, když slyším, že někdo nevěděl o perzekvovaných kněžích nebo o zakládání družstev. Jestliže jsme to věděli my na periferii, zcela odtrženi od civilizace, nevědoucí pak museli žít v eremitážích.
Po okupaci v osmašedesátém roce byli do našich končin přesouváni i vzpurní učitelé z vnitrozemí, případně k nám doputovaly mladé učitelské páry kvůli bytu; prostředí na základní škole bylo díky tomu příjemné a na kantory mám dobré vzpomínky, asi i proto, že se otec podle pracovního posudku „opíjel se stejnými živly v hospodě“.
Co je pro vás osobně v životě podstatné? A jak se to promítá ve vašem psaní?
Slušnost, přičemž slušné není někoho ovládat, ponižovat a týrat. Negativní věci vždy více vyhřezávají a někdy i ve mně vyvolávají pocit bezmoci, jsem ale optimistka a věřím, že každodenní drobné usilování o zlepšení situace zanechává světlou stopu.
Podnětem pro psaní jsou pro mě věci, o kterých přemýšlím, převaluji si je v hlavě, zapuzuji, vyvolávám zpátky, abych si pak v určitém okamžiku řekla, že obsah bude takový a takový; od něj se pak odvíjí i forma.
A odkud se ve vašich knihách bere ten ironický až sarkastický tón? Nakolik je pro vás důležitý smysl pro humor?
Ironii ve smyslu povýšenosti intelektu nad davem v sobě snad nemám; výsměch člověka rozhořčeného tváří v tvář moci bych označila za satiru – tak by se daly shrnout mé pocity před revolucí. Doufám ale, že dnes u mě převažuje humor založený na vztahu rovného s rovným.
Smysl pro humor je podle mě důležitý pro dobré soužití rodiny, pro sounáležitost a radost z blízkosti. Stejně to funguje i v širším společenství; dobrý správce obce a statků má mít smysl pro humor, vztahovačnost a neschopnost nahlížet věci v širších souvislostech je znakem jedinců pro tyhle věci nevhodných.
Váš popis partyzánského života a rutiny v Lorenz, zrady zní velmi věrohodně. Odkud jste čerpala?
Vždy mě zajímala literatura o historii a válečné události byly v rodině běžným konverzačním tématem – kdo odtáhl dědu do lágru, jak strýcové odminovávali pole, válečná zranění a evakuace. V knize jsem však nevycházela z nějakých konkrétních událostí, ale ze své představy o dobových náladách a činech.
Jde vlastně o groteskní podobenství o moci, které není ke svým aktérům příliš milosrdné. Není pro vás jako autorku trochu drásavé psát o postavách, z nichž ani k jedné nelze chovat sympatie?
Pokud text hodně stylizuji, mám odstup od emocionálního prožívání. Pro mě by bylo neúnosné, kdybych u Lorenze, zrad použila například formu vašeho Sentimentálního románu – pro mě byla jeho četba něco jako elektrošoky a hodně se ve mně pralo potěšení z uměleckého díla s úzkostí a bezvýchodností. Humor a stylizace mi umožňují přitakávat životu. Nikdy není jednoduchá doba, lopocení je součástí bytí a já věřím, že všechno má svůj smysl.
Váš hlavní hrdina Lorenz postupně koroduje, moc ho rozemílá, podléhá jí, aniž by se bránil. Je podle vás možné vábení moci odolat?
Jistěže ano. Vychází to z přirozeného ustrojení lidí – z toho, o čem jsem mluvila dříve, z přirozené slušnosti. Slušných lidí není málo. Teď hned mě napadá třeba jeden starosta, u kterého název funkce skutečně odkazuje ke starosti o věci veřejné, a to už osmnáct let. Je poctivý a slušný. A jak říkám, není sám.
Čím je tvořen váš svět – kromě literatury?
Výtvarným uměním a vážnou hudbou; dobré sochy, obrazy a Janáčkovo dílo mi obohacují život. Minulý měsíc jsme se byli podívat na výstavu Jiřího Načeradského, Ludmily Padrtové, poblíž bydlí mladá sochařka Radka Pavelová. Pěkný byl taky přenos Rusalky z Metropolitní opery.
Na věci podobně radostné si vydělávám psaním programů pro rozvoj obcí a přípravou žádostí o dotace. Praktická činnost mi nevadí, uspokojuje mě, když vidím například i mou zásluhou opravené sakrální stavby nebo nově vytvořené sochy na naučné stezce; jen mě u grantů unavuje stále se stupňující, nesmyslná administrativní zátěž, na jejím konci jsme zchváceni všichni.