Hrdina P. A. Griněv se ocitne na venkovské „pevnosti“ střežící hranici Ruska. Hájí ji hrstka Rusů a zdejších, nedávno podrobených kozáků. Když přitáhnou tlupy vzbouřence Pugačova, kozáci se zcela přirozeně přidají na jeho stranu. Důstojníků se zeptají, jestli taky chtějí sloužit Pugačovovi, a když odmítnou, bez velkých cirátů je oběsí. Našeho hrdinu zachrání náhoda – s Pugačovem se už předtím setkal a pomohl mu, aniž by věděl, o koho jde.

Griněv se s vůdcem vzbouřenců setkává opakovaně. Řeší přitom pořád stejnou otázku: Má říci, co si opravdu myslí? Nebo je nutné předstírat, že už není věrný carevně? Zvraty děje ho pokaždé zachrání před tím, aby se musel zpronevěřit sám sobě, ale jen o fous. Jen díky autorově dobrosrdečné dramaturgii…

A tak mladý oficír prodělává svou pouť etickou zemí nikoho a sleduje přitom, jak vypadá takové povstání.

„Pohled na vzpouru po ruském způsobu je něco odporného,“ říká. (Nelze si při tom nevzpomenout na výrok Isaaka Babela z bolševické revoluce: „Jak my přinášíme svobodu, to je něco strašného.“) Zemí se valí zvláštní proud bezbřehých dějin: Pugačov totiž nechce změnit svět, chce se stát carem a panovat zrovna tak brutálně jako stávající carevna. Vesničané ho podporují z bázně i s fatalistickou lhostejností – je prostě momentálně silnější.

Pohyby jakýchsi ozbrojených tlup, k nimž se podle potřeby přidávají místní. Co mi to jen připomíná? Když vládneme, tak jsme v právu my – čemu se to jen podobá? Nad čím asi uvažovali ukrajinští důstojníci a vojáci na Krymu? Zachovat se podle přísahy? Anebo ne, protože namířené hlavně změnily kontext?

Marek Toman

Marek Toman

FOTO: archív, Právo

Pugačov nakonec kývne našemu hrdinovi z popraviště na pozdrav. Oba velmi dobře vědí, že nemohou nic změnit. Vzpoura nezvítězila, inu, rozhodne carevna. Kdyby zvítězil Pugačov, také by věšel. Drama Kapitánské dcerky plyne před očima západního čtenáře s poněkud překvapivým podtónem. Všechno je přece tak, jak to má být. Všechno se děje podle práva: práva silnějšího. To smíření se s během světa je snad ještě děsivější než popisované hrůzy. Vane z něj dech východních prostor, kde na jednotlivci nezáleží. Jestlipak tohle dnešním konzumentům povinné četby někdo vysvětlí?