Článek
Ale narazil jsem na fenomén náhodného upadnutí, s kterým jsem se setkal již při padání listí. Každý si určitě někdy všimnul padajícího listu, ale troufám si tvrdit, že nikdo nespatřil samotný list, jak se přímo před jeho zraky „odlupuje“ od větve. Šlo by to pouze jedním způsobem: Vybrat si na stromě určitý list, a potom ho pozorovat tak dlouho, dokud nespadne. Zkoušel jsem mockrát zažít tohle satori, ale ještě se mi to nepodařilo. Vracíval jsem se po tom za soumraku zahanben domů a dlouze mlčel, jako v těch starých ruských románech.
S padáním jablek se to má podobně. Abychom mohli jablko umístit na původní místo na stromě, museli bychom ho sledovat při dozrávání, zapamatovat si místo a po upadnutí ihned vrátit.
V současnosti toho nejsem schopen, i když jsem už dost zpomalil, tohle chce opravdového mistra pomalého času. Teoreticky je vše připravené. Mistr pomalého času si přinese začátkem září pod strom židli, usedne, vybere si určité jablko a neuhne pohledem, i kdyby kolem všechna jiná padala, a dokonce by se mu mohlo přihodit, že to jeho vybrané vůbec neupadne, nýbrž se scvrkne a zůstane na stromě do zimy. I když je pravda, že opravdoví mistři pomalého času si dokážou počkat i na pád scvrklého jablka na pomezí ledna a února.
V těchto místech bych rád použil oslí můstek, doufaje, že se elegantně přesunu k něčemu docela jinému, i když představa dřevěného můstku pokrytého oslíky, jak se snaží poplést myšlenky a nespadnout, je milá.
Docela popleten vlastními myšlenkami odvozil jsem možná šest sedm koleček jablek, dumaje nad slimákem, jehož jablka ve křoví zavalila. Jak se asi cítí pod takovou hromadou jídla?
Vypadalo to následovně: Zvrátil jsem hlavu a představoval si třímetrová jablka valící se na mě shůry. Hromada jablek snad dosahovala výšky sta metrů. A potom jsem to zkusil ještě s bifteky, švestkovými knedlíky a vínem (to jsem měl samozřejmě na sobě pláštěnku), ale pokaždé jsem se zděsil. Tolik jídla zblízka dokáže pěkně postrašit.
Promrzlý jsem zavezl kolečko do chlívku a začal se těšit na teplo u kamen. Pro umocnění těšení jsem si vysnil hned na místě akt, který jsem zamýšlel nakreslit po svém návratu domů.
Kresba samotného aktu je totiž jedna z nejtěžších disciplín, zvláště pro umělce mužského pohlaví. Nezdá se to, ale je docela obtížné podsunout vznikající kresbě nahého těla ještě nějakou jinou myšlenku, například soucítění, globální oteplování, fair play atd.
Ženské tělo nesnáší konkurenci, to všichni víme. Proto jsem použil malý úskok a vyhnul se jak oroseným ňadrům, voňavému klínu, tak i zcela zbytečným svalům na zádech a sáhnul jsem hned po nekompromisním konceptualismu. Výsledek mě překvapil. Proč jsem například nepojednal také přední nohu aktu? Nebo ten podpis! Tak uťunťaný by nepoužil snad ani Králíček.
Den hnijících jablek a konceptuálního aktu byl nakonec po právu završen úvahou o rasismu slepic. Proč po právu? Protože každý den by měl obsahovat manuální práci, uměleckou činnost a zamyšlení.
Slepice mě opravdu zklamaly. Jejich rasismus zamořoval zahradu od plotu k plotu. Dokonce si myslím, že i to nadměrné padání jablek jde na vrub této negativní energii, která naprosto nekontrolovatelně vyzařuje ze slepic samých, když se například strkají u žrádla nebo zahánějí od sebe slepici jiného peří, v našem případě slepici jménem Wikipedie, patřící do rodu vlašek.
O slepicích však raději příště. Proč raději? Protože se musím ještě vrátit k padání jablek: Jednou se na ně připravím! Rok budu trénovat, a potom všechny, které spadnou, okamžitě sním. Odveze mě sanitka, pěkně zdutého, ale šťastného, že jsem alespoň tentokrát zachránil slimáka.
