Na nádraží Mahin, jedné z mnoha bombajských dopravních křižovatek, nás čekal usměvavý chlapík z organizace Reality Gives (We dream of a world where people from underprivileged communities have equal access to opportunities and resources), komunitního centra, jehož pracovníci se tady narodili a většinou zde i žijí. Jednou z aktivit, kterou si vydělávají na svou činnost, jsou průvodcovské služby po tomhle lidském mraveništi, kam se cizinci sami nejspíš nevydají. Těžko říci, zda jde o dobrou či špatnou adresu, protože slum o rozloze 1,7 kilometru čtverečního, v němž bydlí, přebývá či pracuje necelý milión lidí, se stal lákadlem a vývozním artiklem, což pochopil a bohatě využívá i bollywoodský filmový průmysl.

V pětičlenné skupince, s námi ještě dvojice Holanďanů, jsme absolvovali dvouhodinovou „exkurzi“, která by se klidně dala nazvat Božská komedie Revival. Dharavi je peklo, očistec i ráj. Samozřejmě jak kde a hlavně jak pro koho. Na hlavní ulici bankomaty, nová auta a vypulírované dětičky ve školních stejnokrojích, v průmyslové části zaolejovanou černotou svítící muži s krvavýma očima, kteří drtí vše plastové či hliníkové, postupně a pomalu, na výsledné drobné granule, v obytné části byty (3 x 4 m), v nichž bydlí šest sedm lidí (ale televize nechybí nikdy), na severní straně hraniční říčka Mahim Creek, do které se, kromě všeho dalšího, i kadí, protože v některých částech zde jedno WC připadá na několik stovek lidí. Jak to tady vypadá v období dešťů, si nechci ani představit.

Podobná místa jsou pokaždé spojená s bídou, se dnem lidské existence, ale to základní je v něčem jiném: vznikla vždy živelně, navzdory územnímu plánování, abychom to řekli po našem. Samostatný organismus, ale nikoliv „an sich“, nýbrž „für sich“.

Nakonec je to úplně jedno, zda je Dharavi největší asijský slum nebo až pátý, nejde o to, kolik zde přesně žije lidí. Podstatné je přežít do dalšího dne a pokud možno neztratit „poslední kytičku“.

FOTO: Jakub Šofar

Jdu nahoru Nerudovou ulicí a zpívám si starou Mertovu písničku Chtít chytit vítr: Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu / indickejm dětem hlad nezaženu / zabloudil jsem lhostejností, nevím, jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi, je mi dvacet let. Hit z ní udělala až Mňága a Žďorp, jenže právě to nejdůležitější v ní vyměnila, „indickejm“ nahradila „africkejm“. Zbytečně.

Přemýšlím, jestli těm pražským počišťovačům nemám říct jeden vtip, profesní: Potkají se tři Indové u kontejneru na odpadky a… To je všechno. Ale nevím, zda by to pochopili.

Co to je vlastně odpad? Je to součást našeho života, a v tom případě, proč bychom měli součást našeho života odhazovat, čili odvážet, zakopávat či zpracovávat. Ať je s námi. Pro Evropana, který má kousek za kuchyní kontejnery na papír, plasty, bílé a barevné sklo a kartony od mléka a džusů, který si hlídá, kdy budou přistaveny kontejnery na bioodpad a nebezpečné látky, je indická realita kvarkem na Rubikově kostce (pěkně to slovo Joyce vymyslel).

Každá věc má svůj čas rozpadu, látky organického původu se rozpadají rychleji, látky anorganického původu pomaleji. Nic není v Indii relativnější než čas. Jestli to někomu vadí, tak ať začne vyrábět plasty, sklo, textil nějak jinak. Rozložitelně. Odpadky nejsou ničím jiným než klasickou geologickou vrstvou čtvrtohor čili kvartéru, ještě lépe holocénu, které, především díky chemismu, metamorfují. Stárnou, rozpadají se. Jako lidé. Nic víc, nic míň.

Je ale taky, bohužel, pravdou, že já jsem na to nechtěl přistoupit. Vůbec jsem na takovou realitu nebral ohled. Když jsem si v Bombaji koupil k zahnání žízně kokosový ořech, jehož špičku vám prodavač s bravurou odsekne a do otvoru vloží brčko, tak jsem po vycucání osvěživého kokosového mléka chodil po ulicích jak brankář, který než stačil vytáhnout ze sítě mičudu, tak se mu někam ztratil nejen mančaft i s trenérem a střídačkou, ale i celý fotbalový svatostánek, a on teď bloudí s balónem v ruce jak Odysseus. Ano, šel jsem s tím fantem ulicemi, ale nevěděl jsem, kam ho vyhodit, komu ho dát. Jako ten poslední běžec s olympijskou pochodní, který vbíhá na stadion, aby zažehl přátelství mezi národy, tak dlouho to nacvičoval, ale na stadionu je prázdno. Jako nějaká ztracená spermie, která buď všechny předběhla, nebo se naopak zatoulala, každopádně se ztratila, a přesto že je naprogramovaná k výkonu, nesplní plán. Mise neukončena.

Šel jsem vzhůru úplně vymydlenou Nerudovou ulicí a říkal si, co jsem tam vůbec hledal za štěstí. Copak jsem dobyvatel, misionář, analytik, statistik, headhunter, etnograf, hledač, masochista? Jedině snad nezávislý pozorovatel, ale k tomu mi stačí projížďky pražskými tramvajemi a občasný výlet do Berlína, Vídně či Budapešti. Jsem středoevropský zápecník. Buchty sním hned za humny a pak už zase domů, protože mám hlad. Samozřejmě jsem tu a tam vyjel do světa, ale maximálně tak na hranice evropské civilizace. Jenže – když nás starší syn pozval do Indie, kde nějakou dobu žil, tak jsem nechtěl prudit a vzkazovat mu, že nejlepší je to pod Řípem.

„Všechno zařídím, o nic se nemusíte starat,“ říkal. Tak jo.

Jen jsem si udělal inventuru svých indických memorábilií – především je to série známek se státním znakem, se lvy na hlavici sloupu, který vztyčil král Ašóka, dále četba Mauglího a potom přezdívky vedoucích ve skautu: Balú, Baghíra a Akéla. Film Richarda Attenborougha Gándhí s Benem Kingsleym v hlavní roli v okresním kině někdy na počátku osmdesátých let (poprvé a na dlouhou dobu naposledy jsem zažil, že si po skončení celé kino stouplo a začalo tleskat – taková malá demonstrace). René Daumal a jeho indická teorie poezie. Dokumentární film Igora Chauna Cesta do Indie (2000). A hlavně Rushdieho Maurův poslední vzdech: V Bombaji se setkávaly a mísily všechny Indie. V Bombaji se také tato směs všech Indií potkávala se vším, co Indií nebylo, co přišlo přes černé vody a vlilo se nám do žil. Anebo: Samo město a snad celá země byly palimpsestem, podsvětím pod nadsvětím, černým trhem pod bílým. Jenže to jsou jen taková slova, jejich smysl pochopíte až na místě. Až tam se obal naplní.

Jiný bombajský rodák, Fareed Zakaria, autor slavné knihy The Future of Freedom, píše občas i o Indii, o vzestupu středních tříd, jež protlačují a zároveň jsou tlačeny třemi mohutnými silami: demokracií, kapitalismem a technologií. Možná má pravdu, ale kdyby platilo jen toto, tak by mě Bombaj nevykolejila, tak by mě neznámý fotograf těžko mohl oslnit a oslepit silným bleskem, z něhož jsem se po celou dobu pobytu nevzpamatoval. Demokracie, kapitalismus a technologie ano, ale jen jako dodatek, přívěsek jiné kultury, jiného vnímání. Jiná plodová voda, jiný lák.

Nedefinované napětí všude a ve všem. Už po prvních krocích z letiště zjistíte, že je něco jinak. Všechno jinak. Nejraději bych se vrátil do odbavovací haly a počkal zde do odletu. Napětí, ale bez agresivity. Podivuhodná, nepochopitelná koalice. A opar. Nikoliv smog, jen a pouze opar. Nevěřím si a nevěřím tomu, že tu opravdu jsem. Jako byste byli v počítačové hře s převahou NPC (non-player character), nehráčské postavy, která ovládá počítač. Vy tedy rozhodně ne. Ztratil jsem rozlišovací schopnosti a smysl pro orientaci. V Římě, Barceloně, Istanbulu (kde jsem zažil asi největší lidský nával v pátek večer na Independence Avenue vedoucí na náměstí Taksim) jsem si po několika hodinách naskenoval do mozku městské systémy (dopravní schéma, orientační body). Bombaj mně to nedovolila, zůstal jsem negramotný. Úplný analfabet. Většina procesorů vypálených... Co jsem tam vůbec hledal za štěstí?

V Nerudově ulici zůstal jeden vajgl zašlápnutý mezi kostkami na okraji vozovky. Vydloubl jsem ho prstem a schoval si ho do kapsy. Zabloudil jsem lhostejností. A nevím, jak najít cestu zpět.