A právě proto je třeba ocenit publikaci, kterou vydalo nakladatelství Camera obscura pod názvem Ermanno Olmi – Rozhovory. Hlavní část tvoří překlad dvanáct let staré italské monografie sestavené z rozhovorů s režisérem. Jejím autorem je Charlie Owens. Doplněna je obsáhlým interview českého filmového historika Petra Slintáka pořízeným s Olmim v jeho bydlišti v alpské vesnici Asiago v květnu 2011.

Oběma částem předchází ještě fundované uvedení do života a díla Ermanna Olmiho v Slintákově předmluvě. Z ní pozvolna vyplyne pozoruhodný profil umělecké osobnosti, která vědomě nacházela inspirační zdroje jinde než v římských filmových studiích. Olmi strávil celý život v Lombardii a svou dráhu začal krátkými a středometrážními snímky pro jeden z elektrárenských podniků. Brzy se v centru jeho pozornosti ocitl prostý člověk z lidových vrstev, který postupně objevuje svou cestu a poslání tváří v tvář industriální civilizaci. Olmiho neorealistická východiska v nízkorozpočtových dokumentech z přelomu padesátých a šedesátých let srovnává Petr Slinták s tvorbou Evalda Schorma či Jana Špáty. Postavy se v nich přirozeným spádem vydávají na cestu osobitého hledání smyslu života a duchovních souvislostí ve zcela všednodenních situacích.

Jak v knize potvrzuje sám Olmi, necítí se být stoupencem konkrétního světonázoru, nýbrž „aspirantem křesťanské víry“, humanistou, který staví své příběhy na etice každodennosti. Olmi si oblíbil italský venkov na severu, v alpské oblasti, ale i v Pádské nížině, kraji, který nese stopy někdejší příslušnosti k habsburské monarchii. Vědomě rezignuje na akademismus a intelektuální konstrukce a hlásí se k tradiční lidové kultuře. K ní zcela organicky přidává i motivy biblické, evangelijní. V jeho hraných dlouhometrážních filmech jako Strom na dřeváky (1978), Jednoho dne (1968), Legenda o svatém pijanovi (1988), Sto hřebů (2006) nebo Vesnice z kartonů (2011) se spojuje Tolstého křesťanský ruralismus s Dostojevského psychologií lidských vztahů a náboženských dramat. Olmi si všímá lidí na okraji, emigrantů, sociálně vyloučených, kteří nacházejí novou naději v radikálních životních změnách.

Z filmu Sto hřebů (režie: Ermanno Olmi, 2007)…

Z filmu Sto hřebů (režie: Ermanno Olmi, 2007)…

FOTO: KVIFF

V rozhovoru s režisérem najdeme mimo jiné i velmi trefné postřehy o současném křesťanství: „Vůči potřebám a bolestem utečenců nemůžeme zůstat hluší a slepí. To podle mě znamená, že pokud opravdu chceme vyjít vstříc bližnímu, musíme se oprostit od různých pozlátek, a to i kulturních. Pokud tak neučiníme, zůstaneme pouze lidmi z papíru. Kristus zaplatil za naše viny před dvěma tisíci lety a je tedy snadné klanět se jeho atrapě. Mnohé náboženské symboly jsou totiž pouhé papírové atrapy. Poklekněme raději před těmi, kteří trpí tady a teď.“

Teprve když je charita rizikem, je to skutečná charita, říká tvůrce, kterého si cenil i třeba sociálně vyhraněný Pier Paolo Pasolini.

V době, kdy jsme i u nás v Česku svědky katastrofálního odklonu církve od sociální reality a obludného podlehnutí pokušení moci a bohatství, hledejme inspiraci u filmových tvůrců takových kvalit a takových životních zkušeností, jako je Ermanno Olmi. A oceňme pečlivost, přesnost a trpělivost ediční práce všech, kteří se na této knize rozhovorů podíleli.