Přes všechny nepříjemné životní peripetie měl v životě štěstí. Po vyhazovu z pražských studií a vojně se vrátil do Brna, ale ani tady nakonec studia nedokončil. V roce 1955 ho však zaměstnal Adolf Kroupa v Domě umění jako programového referenta. Trefulka tam začal pořádat literární večery a postupně se stal součástí brněnského života. Vrostl, dá-li se to tak napsat, do kultury města a jako šéfredaktor měsíčníku Host do domu získal takové renomé na celostátní úrovni, že za to pak dvacet let nesměl kromě psaní do samizdatu dělat skoro nic.

Nedávno vydal Atlantis třetí svazek jeho Spisů Doteky a posedlosti. Výbor z celoživotní publicistiky je dokladem, že Trefulka uměl psát o složitých věcech srozumitelně a čistě, přesnou, jasnou češtinou. Ale také je tahle knížka bezděčnou učebnicí esejistiky a důkladného politického myšlení. Kromě jiného proto, že autor do ní vložil i své texty z padesátých let – bylo mu proti mysli vymlouvat se na cokoli nebo dokonce zamlčovat, co tenkrát psal nebo o čem byl přesvědčen. Zařadil sem i proslulou kritickou recenzi básnické sbírky Pavla Kohouta Čas lásky a boje z roku 1954. Citlivější čtenář i dnes rozezná, jaký byl pětadvacetiletý Trefulka přímočarým a poctivým kritikem. Nebo jeho střízlivý pohled na dnes legendou opředené společenství kolem časopisu Tvář (1965): Posedlost vydrží obyčejně bohužel jenom tak dlouho, než mladý autor, básník, kritik, teoretik rozezná hranice svých sil, než je s to odhadnout vlastní vzdálenost od vytčených cílů. Pak už nezbývá než čekat, až zase nové generace vstoupí na kolbiště s krásným pocitem, že všechno až dosud bylo uděláno špatně.

Jakkoli to zní dneska odkecaně, Jan Trefulka plnil spisovatelskou roli svědomí. Byl občanem v sokratovském smyslu: neusiloval o nic menšího než o to, aby v obci, v zemi, kde žije, vládly dobré poměry, a pokud mohl, přispíval k tomu. A přitom si nevzpomenu, že by někdy moralizoval. Tohle bylo jedno z Trefulkových přesvědčení: Svoboda je od toho, aby člověk mohl vykonat něco prospěšného pro všechny.