Díky umění současné české vlády máme možnost přímo v laboratorních podmínkách sledovat, co se děje, podaří-li se růst konečně zastavit a uvést zemi na trajektorii trvalé hospodářské stagnace, ne-li přímo řízeného poklesu. A vidíme, že pokud není ukončení růstu Růstu doprovázeno alternativními kroky, směřuje celá operace pouze k rozvratu společnosti.

Pokud by se Nečasovou metodou inspirovaly i další vlády, pak by namísto ekonomického rozvíjení nastoupilo celosvětové ekonomické svíjení. Ekonomický růst totiž není třešinkou na dortu tržního systému, nýbrž samotným jeho korpusem.

Bez ustavičného růstu není především možné fungování euroamerického bankovního systému. Jestliže firma nezvyšuje pravidelně svůj výkon, pak nemůže splácet úroky z úvěrů, které si vzala na svůj provoz. Jestliže domácnost nezvyšuje své příjmy, nemůže splácet úroky z půjček, které si pořídila na bydlení či na překlenutí obtížného životního období. V obou případech není alternativou růstu pokojný vyvážený stav, nýbrž bankrot a exekuce. Bez důkladných úvah o alternativním bankovnictví je seberadikálnější kritika růstu k ničemu.

Další potíž se zastavením růstu leží v rovině politické. Jestliže se koláč vyprodukovaného bohatství přestane zvětšovat, je to pro mocenskou elitu signál, aby si z něho ukrojila o to větší díl a naříkala, že má stále málo. Absence růstu tak přináší pro některé nutnost více se uskrovnit. Pro jiné je naopak povelem k tomu, aby odložili veškeré ohledy a v dobách nejistých se snažili zbohatnout o to rychleji. Pokud jim v tom kritikové růstu nedovedou zabránit (a to oni nedovedou), stávají se jejich výzvy pouze pobídkou, aby chudší a neprivilegovaní měli ještě méně. To, co začíná jako vcelku rozumná ekologická rozvaha, vede k sociální polarizaci společnosti. A sociálně polarizovaná společnost má jen málo pochopení pro ekologii a pro ohledy na přírodu a krajinu.

V našich českých laboratorních podmínkách pro pěstování nerůstu vidíme i další důsledky, k jakým tento obrat vede. První obětí konce růstu a hospodářského propadu se stává veřejný sektor. Kritika růstu začala v době, kdy si nikdo nedovedl představit, že na chod veřejného sektoru by se mohlo peněz nedostávat. Přitom nejzanícenější kritici růstu působili a dodnes působí právě v těch oblastech veřejného sektoru, které jsou při zastavení růstu osekávány mezi prvními a škrceny co nejvýrazněji.

Hned další obětí zastavení růstu se stávají drobní podnikatelé a živnostníci. Tedy přesně ty vrstvy, jejichž existence by měla být páteří udržitelné ekonomiky. Nemají rezervy na to, aby mohli třeba jen střednědobě čelit poklesu poptávky ze strany těch, kdo byli o svůj díl koláče připraveni.

Nejvíce imunní vůči zastavení růstu jsou naopak velké firmy, nadnárodní korporace a silné obchodní řetězce. Mají dostatek nástrojů k tomu, aby problémy s poklesem kupní síly přesunuly na své dodavatele a subdodavatele, popřípadě na zákazníky. Jejich postavení na trhu se stane ještě dominantnější. Pro odpůrce růstu to je dosti mrzuté, neboť právě největší firmy jsou pro ně přímo symbolem neudržitelnosti ekonomiky rozpínající se nad jakoukoliv mez.

Z toho všeho je zřejmé, že absence růstu nevede ve stávajících podmínkách ke spokojenějšímu, klidnějšímu a šťastnějšímu životu, ale pouze k o to rychlejšímu nárůstu zadlužení. Zadlužují se domácnosti, které investovaly například ve formě hypoték do své budoucnosti. Zadlužují se drobné a střední firmy, které si půjčily na provoz a jejichž výrobky a služby si může dovolit nakupovat stále méně lidí. A zadlužují se celé státy, pokud chtějí zajistit alespoň elementární fungování veřejného sektoru počínaje policií přes školství až po chod zdravotnictví a sociálních služeb. To zpětně vytváří tlak na privatizaci všech těchto služeb a zařízení, tedy na jejich přechod do režimu, který je motivován právě co nejrychlejším zvyšováním obratu a zisku, tedy co nejrychlejším růstem.

Benjamin Orlow: Nejvyšší muž současnosti a nejvyšší muž vůbec, v životní velikosti (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Benjamin Orlow: Nejvyšší muž současnosti a nejvyšší muž vůbec, v životní velikosti (2012), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

FOTO: Archív Doxu

Iluze o snadnosti překonání růstu byly mohutně povzbuzeny, když v roce 1977 vyšla dnes již klasická kniha amerického sociologa Ronalda Ingleharta s názvem Tichá revoluce. Autor v ní zjišťuje, že hodnoty západní společnosti se přesunuly od zajištění materiálního blahobytu a bezpečí k většímu důrazu na kvalitu života ve smyslu osobnostního seberozvoje.

Při povrchní četbě Inglehartovy knihy mohl snadno vzniknout dojem, že se lidé odklánějí od materiálního konzumu a dávají přednost duchovnějším, až éterickým formám vyžití. Zmíněný autor vyzvedává obrovský vzestup spontaneity a touhy po individuálním sebevyjádření, ale i rozmach neformální politické angažovanosti a touhy lidí mluvit do věcí veřejných, tak jak je zaznamenal v průběhu let šedesátých a sedmdesátých.

Nejde jen o to, že mnohé z jeho úvah působí dnes poněkud antikvárně. Například právě ty, kde konstatuje, že potřeba příslušnosti stoupá na úkor imperativu ekonomického růstu a že hodnota individuálního sebevyjádření nabývá na významu na úkor hodnoty pouhého finančního zisku.

Problém je v tom, že tyto hodnotové posuny zaznamenává u příslušníků tehdy prudce narůstajících středních vrstev, které si nezvolily platonické sebevyjádření namísto konzumu a rostoucí spotřeby, ale jen jako prémii k tomu všemu. Příklon k takzvaným postmateriálním hodnotám byl umožněn právě vysokým tempem růstu a byl na zvyšování tohoto tempa vázán. Samotný Inglehart na mnoha místech uznává, že pokud by došlo k ekonomické stagnaci, či dokonce k poklesu, lidé by časem opustili vyznávání nemateriálních hodnot a pustili by se tím usilovněji do soupeření o konzumní šance. Všemi způsoby by se snažili opětovně nastartovat růst Růstu.

Jinými slovy, Inglehartova „tichá revoluce“ neznamená hodnotovou reorientaci směrem, který by nás jednou provždy oprostil od potřeby růstu ekonomiky. Právě naopak, zvyšuje naléhavost růstu, protože bez něho a jeho konzumních plodů nebudou mít lidé chuť rozvíjet navíc k tomu všemu ještě i další a řekněme vznešenější potřeby. Dvě auta v garáži a laciný benzín jsou pro mnohé předpokladem k tomu, aby si v klidu vychutnali četbu nesporně povznášejících knih o dobrovolné skromnosti.

Artur Niestroj: Stesk po domově (2009), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

Artur Niestroj: Stesk po domově (2009), k vidění na výstavě StartPoint: Prize for Emerging Artists v pražském Doxu do 8. října 2012.

FOTO: Archív Doxu

Aby přežila společnost, která by se zřekla principu trvalého růstu, vyžadovalo by to ve skutečnosti reorganizaci mnohem radikálnější, než jakou navrhoval třeba marxismus. Ostatně Marx počítal se stále dynamičtějším ekonomickým růstem, neviděl v něm problém, ale naopak součást řešení. Byl přitom přesvědčen, že k prosazení jeho vize společnosti bude zapotřebí organizovat veškerý proletariát a další složky neprivilegovaných, tedy naprostou většinu populace.

Co mají po této stránce k dispozici kritici zhoubného a neudržitelného růstu? Přepestrou tříšť levicových hloučků a středově liberálních jednotlivců, kteří si právě v průběhu sedmdesátých let zadělali na kolektivní paralýzu, již si pečlivě udržují dodnes.

Po opadnutí radikální vlny z roku 1968 následovalo ještě pár let poměrně vysokého tempa ekonomického růstu, takže ropné krize let sedmdesátých byly vnímány jen jako dočasné přerušení jednoznačného trendu k vyšší prosperitě. Další a další dělníci se v té době kloní k reformismu s vidinou, že se podobně jako mnozí jejich kolegové natrvalo stanou součástí prosperujících středních vrstev. K tomu přistoupilo rozčarování z vývoje ve východním bloku a šok z důsledků maoistické kulturní revoluce.

Jak ukázal francouzský sociolog Jean-Pierre Le Goff v obsáhlé práci nazvané Květen 68. Nesplnitelné dědictví, právě ti nejradikálnější filosofové levice reagovali v průběhu sedmdesátých let způsobem, který pomohl levici dokonale rozložit. Zavrhují politiku, jež se pro ně stala synonymem iluzí a lží, a naopak se obracejí k estetizaci a moralizaci. Upouštějí od analytických kategorií. Celý svět se pro ně stává jevištěm, na němž probíhá odvěký souboj Dobra se Zlem. Síly Zla představuje všechno, co má třeba jen vzdáleně podobu koordinované akce, organizace, systému. To vše jim zavání totalitou. Historickým zdrojem totality je pro ně osvícenství, jejím nástrojem rozum a nejodpudivějším ztělesněním stát. Kategorie Dobra a Zla mají nahradit údajně zastaralé dělení na pravici a levici.

Tito původně levicoví intelektuálové protestují od druhé poloviny sedmdesátých let proti jakémukoliv systému z pozic etiky, z níž činí nástroj nového, mravného a jedině pravdivého politického snažení.

Individuální revoltu vůči systému považují za mravní povinnost, ve které nejde o vítězství. Vítěz totiž získává moc a každá moc je cestou do pekel. Cílem revolty, která je podle nich jediným mravným postojem vůči státní moci, je prostě oponovat.

Dělníci, kteří zklamali svými konzumními, tedy prosystémovými a prorežimními postoji, jsou jako historická síla zavrženi. Na jejich místo nastupuje kdokoliv, kdo může být považován za protisystémového, protože žije na samotném okraji společnosti: tuláci, lidé, kteří jsou z vlastní vůle trvale bez práce, bohémové a lidé nonkonformní. Jen oni jsou skutečně pluralitní, jen u nich neexistuje riziko, že by se mohli sjednotit a vytvořit nový utlačující systém.

Sociální práva tito původně levicoví filosofové odsouvají na vedlejší kolej, pokud k nim nemají vztah přímo záporný. Nejrůznější dávky a formy zabezpečení jsou jen skrytým nástrojem kontroly, který systém používá ke znevolnění jednotlivců. Výslovně uznávají pouze práva občanská ve smyslu práva každého jednotlivce být nezávislý na vnější moci, především na státu.

Takový program není ničím jiným než programovou absencí programu. Jakékoliv koordinované úsilí je podezíráno ze snahy získat moc a každá moc je brána jako směřování k totalitarismu. Sociální systém je zosobněním Zla a jakákoliv snaha o změnu tohoto systému je dopředu odsouzena jako pokus nahradit jedno Zlo jiným, horším. Jediné, čeho se postlevicoví intelektuálové neobávají, jsou výrazy nespoutané, zcela spontánní subjektivity. Jen ty považují za zcela neškodné, a v tomto bodě mají nepochybně pravdu.

Koncem osmdesátých let hodnotí významný francouzský sociolog François Dubet myšlenkový vývoj liberálních levicových intelektuálů po roce 1968 následovně: Tato hnutí byla zároveň slabší, než jsme si mohli myslet, ale i účinnější, a to zejména ve své schopnosti zničit staré formy kultury a jednání. Chce tím říci, že přispěla k rozložení levice i odborů, aniž by dokázala vytvořit novou politickou sílu hájící zájmy práce a zaměstnanců.

Situace je však ještě absurdnější. Levicoví intelektuálové, liberální myslitelé, ekologičtí aktivisté, stoupenci nejrůznějších nových sociálních hnutí přicházejí s varováním před systémovostí a organizovaností právě v době, kdy se ustavuje pevný systém vlády neoliberalismu s jeho kultem deregulované ekonomiky a pochopitelně – s vizí ničím neomezovaného růstu.

Všechna hesla rebelujících levicových intelektuálů neoliberálové s radostí přejímají. Vřele souhlasí s minimalizací státu jakožto škodlivého a individuální svobodě nepřátelského prvku. Ještě ochotněji přitakají pojetí svobody ve smyslu naprosté autonomie jednotlivce, který si vystačí bez údajně znevolňujících sociálních práv a který se nechce nechat svázat klasickým zaměstnaneckým poměrem. Jsou nadšeni odmítáním organizované akce, která jediná by mohla změnit poměry. Velkoryse ponechávají rebelům naprostou volnost pohybovat se na samém okraji společnosti a opájet se výrazy své nespoutané subjektivity.

Neoliberálové dokončují i další ideovou přeměnu započatou kdysi levicovými intelektuály. Plně souhlasí s tím, že kategorie Dobra a Zla definitivně vytlačují údajně zastaralé vidění společnosti optikou pravice a levice. K tomu jen suše dodávají, že pravici lze koneckonců ztotožnit s Dobrem a levici se Zlem.

Během uplynulých čtyřiceti let pracovala levice velmi intenzívně na tom, aby uvolnila pravici prostor k politické hegemonii. Nyní jí zbývá jen bědování nad růstem, který pravice dokáže zajistit stále obtížněji a za cenu stále větších obětí a stále hlubších krizí.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Nedávno vyšel v češtině překlad knihy, kterou její autor Serge Latouche před pěti lety vydal pod názvem Malé pojednání o poklidném nerůstu. Definici nerůstu v něm nenajdeme. Zato nám autor po třiceti letech bádání radí: Altruismus by měl převládnout nad egoismem, spolupráce nad bezmezným soupeřením, potěšení z volného času a étos hry nad posedlostí prací, společenský život nad neomezenou spotřebou, místní nad globálním, autonomie nad heteronomií, potěšení z pěkného díla nad výkonností zaměřenou na produkci, rozumnost nad racionálností, vztahy nad materiálními hodnotami.

Za povšimnutí stojí, že jde o naprosto stejné hodnoty, o kterých Ronald Inglehart v sedmdesátých letech minulého století konstatoval, že jsou nezadržitelně na postupu. Dnes se tedy dozvídáme, že jsou naopak v hluboké defenzívě a že by bylo žádoucí dát jim větší prostor. Stále totéž volání po nemateriálních hodnotách se opakuje v radikálně změněné situaci. Mnoha potomkům těch, kteří v letech šedesátých vzestoupili do středních vrstev, hrozí deklasování. Výrazně narůstá počet sociálně vyloučených a vzrůstá naléhavost takzvaných nových sociálních problémů. K tomu všemu dochází přesto, že země Evropy zbohatly (měřeno tempem ekonomického růstu) proti letům sedmdesátým zhruba na dvojnásobek.

Nedělá tedy levice náhodou něco špatně?