Článek
Alespoň tento dojem jsem si odnesl z jeho rozsáhlé výstavy A Bigger Picture, která svou celosvětovou pouť začala v Královské akademii v Londýně, nyní je do 30. září v Guggenheimově muzeu v severošpanělském Bilbau a poté pokračuje dál do Ludwigova muzea v Kolíně nad Rýnem.
David Hockney v posledních letech strávil hodně času studiem obrazů starých mistrů a zjistil, že v dějinách evropské malby došlo v renesanci k naprostému zlomu, když malíři začali k objevování světa používat optické vynálezy. Na počátku jeho výzkumu byl v roce 1999 zážitek z výstavy portrétů Jeana Augusta Dominiqua Ingrese, představitele francouzského klasicismu.
„Fascinovalo mě,“ napsal později Hockney, „že rysy mužů i žen byly zpodobeny s neopakovatelnou dokonalostí. Tahy tužkou byly naprosto přesné. Nikde žádná oprava. A přitom tyto portréty malíř kreslil zjevně velice rychle, bez dlouhé přípravy.“
David Hockney: Arrival of Spring in Woldgate, East Yorkshire in 2011 (2 January)
Nakonec zjistil, že Ingres prostě dovedně pracoval s přístroji na principu camery obscury a že kresba vznikla tak, že promítaný obraz umělec „jen“ obkreslil.
Totéž objevil Hockney u Hanse Holbeina, Leonarda da Vinciho, Albrechta Dürera, Caravaggia, Petra Paula Rubense nebo Jana Vermeera. Výsledkem jeho bádání byla úžasná kniha, poprvé publikovaná v New Yorku v roce 2001, která se záhy dočkala i českého překladu s názvem Tajemství starých mistrů (Slovart 2003).
Hockney vše prakticky ověřoval ve svém ateliéru a při tom objevil, že camera obscura kreslení neusnadňuje, jak by si člověk na první pohled představoval, ale poskytuje nový a velmi živý způsob pohledu na svět a jeho zobrazování. To ho následně přivedlo do podmanivé krajiny severní Anglie, do lesů hrabství Yorkshiru, kde začal po vzoru starých mistrů vnímat přírodu pomocí nejnovější optické techniky. Kresby a skici si dělal dokonce pomocí iPadu!
Výsledný malovaný obraz je skládán z různých digitálních záběrů. V katalogu výstavy jsou dokumentární fotografie tvůrčího procesu, které ukazují, jak měl Hockney na kapotě terénního auta nainstalováno zvláštní kovové lešení a na něm zavěšeno devět fotoaparátů, jejichž pohled na realitu výtvarník sledoval ze sedačky pomocí počítače. Takto projížděl krajinou, až ho prostě zaujala jistá kompozice přírodní scenérie.
David Hockney: The Sermon on the Mount I (After Claude) (2010)
Trochu jiná poloha každého z fotoaparátů vytvářela současně jinou perspektivu, a celek tak má i zvláštní disproporce, což se stalo pro malíře velmi inspirativním. Vše sice vypadá na první pohled jednoduše, dokonce až primitivně, ale konečný obraz je stejně komplikovaný jako rané kubistické krajiny Georgese Braquea a Pabla Picassa, které radikálně zrušily tradiční renesanční perspektivu.
„Optické přístroje samy umělecký výraz nevytvářejí, to skutečně dovede jen ruka umělce a vyžaduje to značnou dovednost.“ – tak komentoval David Hockney své objevy a platí to i pro jeho vlastní krajinářskou tvorbu. Zvláštní je, že se tento nový způsob malování pomocí digitálních kamer svou naivitou skutečně nejvíce podobá českému Josefu Ladovi, který si o takové dokonalé optické technice mohl nechat jen zdát.