Barney se snaží vybavit si především trojici svých zásadních milostných vztahů. Počínaje bláznivou, nadanou malířkou Clarou, se kterou strávil bohémský čas v Paříži. Uštědřila mu svou nevypočitatelností rány, z nichž se těžko vzpamatovává – jednou z nich byla její sebevražda a otázka, jestli jí mohl zabránit.

Barney si po návratu do rodného Montrealu nachází Druhou Paní Panofskou z bohaté židovské rodiny, na svatbě se ovšem seznamuje se svou největší láskou, novinářkou Miriam. Rovnou ze svatebního večera ji stíhá na nádraží, a v popisu té komické, manické a melancholické scény je vše, co stojí za kouzlem Richlerova psaní. Jeho tématem je nepředpokladatelnost vztahového pinožení, podávaná s nadhledem zkušeného cynika, muže, který si už o nikom nemusí dělat iluze. Ani o sobě.

Přitom Richler není žádný salonní žertéř, spíš spolehlivý řemeslník. Románu prospívá promyšlená struktura, dovedně spletené linie vyprávění a naznačené vyústění, které nechává volný prostor pro čtenářovu pobavenou, zaujatou mysl. Problémy veterána uměleckého a milostného provozu s pamětí jsou zdařile načasované, takže stále zlověstnější…

Richler sám (1931–2001) se věnoval kromě psaní próz publicistice a sžíravým způsobem se účastnil kupříkladu debat o osamostatnění frankofonního Québeku. Sám byl anglofonním kosmopolitně zaměřeným Kanaďanem (tak jako Barney strávil zhruba desetiletí svého mládí v zahraničí – v Paříži a zejména v Londýně). Kvůli svým názorům na Québec si vysloužil divoké útoky včetně vyhrožování smrtí a antisemitských výpadů. Ostatně každá jeho kniha prý vyvolala pobouření i v montrealské židovské komunitě.

Je otázka, nakolik si Richler tak jako Barney „hýčkal své křivdy“, ale pravděpodobně mu byla vlastní podobná šarmantní – nebo nesnesitelná – výraznost. Ostatně doporučuji při čtení přelétnout očima na autorovu fotografii na levé záložce, kde se usmívá natolik poťouchle, že výmluvně doprovází radostně škodolibé pasáže textu.

Mordecai Richler

Mordecai Richler

FOTO: Archiv, Právo

Na internetu je k vidění i fotografie mladičkého Richlera s matkou. Srovnání obou snímků nabízí podobný zážitek jako porovnání fotek Egona Hostovského. Od slibného štíhlého mladíka po muže opotřebovaného životem, s náloží smutku v očích. Sakra sakra sakra, jak si Barney sám pro sebe komentuje své historie.

I. B. Singer v projevu při přebírání Nobelovy ceny za literaturu poněkud makabrózně sdělil, že vlastně píše pro milióny mrtvol. Barneyho verze naproti tomu nabízí možnost představit si, jak by vypadala židovská literatura, kdyby k holocaustu nedošlo. Možná by se více podobala právě Richlerovu psaní: prosycenému emocemi, rozmáchlému a zároveň soustředěnému na lidské osudy, které jsou dostatečně tragické samy o sobě.