Článek
My ostatní, kteří víme, o čem je řeč, a jsme podobnými situacemi životem bohatě zásobeni, máme už vyvinuté jisté senzory a dokážeme odhadnout, kdy se blíží chvíle katastrofy. Obvykle začne nenápadně, stane se nějaká maličkost, které by si třeba někdo jiný, někdo, kdo není ověnčen neúspěchy, ani nevšiml. Jenže my vyvolení, kteří bychom mohli za své neúspěchy, průsery a problematické situace dostávat medaile, už víme, že taková marginálie, titěrnost, tento pidi midi problémeček s sebou strhne lavinu, která v nejlepším případě bude trvat den, v nejhorším nekonečně dlouho.
Nevím, jaké máte s podobnými situacemi zkušenosti vy, milí čtenáři. Jak se v takových chvílích chováte? Máte nějaký duševní manuál, kterým se řídíte? Provádíte nějaká dechová cvičení, která vám pomohou rozšířit cévy a následně lépe prokrvit mozek, který se pak úspěšněji, rychleji a lépe s problémem vypořádá? Já ne. Možná se mýlím, ale ani odborná literatura se nijak zvlášť problému aktuálního neúspěchu hraničícího s průserem nevěnuje. Trh je zato bohatě zásoben tématy aktuálního úspěchu, aktuálního vítěze, aktuálního hrdiny, ale téma aktuálního průseru je mapováno velmi povrchně. Dokonce bych řekla, že je záměrně opomíjeno.
Čím to? Že by nebylo zajímavé? To těžko, nic tak nepotěší srdce člověka, jako průser někoho jiného. Nebo že by společnost chtěla pouze šťastné a úspěšné? Takové, kteří proplouvají životem bez poskvrny, a když se jim do cesty přece jen postaví nějaká ta katastrofa, zvládnou ji mávnutím proutku? Proboha, proč? Co je zajímavého na tom, že je někdo úspěšný? Že se mu vyhýbá smůla? Nic. Takový člověk je mrtvolou už za života, protože koho nevěnčí alespoň malý neúspěch, skvrnka, černá tečka, je podezřelý a může se stát, že se nějaký šťoura a darebák postará, aby se do průseru dostal.
Iva Klestilová
Zvláštním typem průserářů jsou pak kompotáři. Koho tím myslím? Kdo to má být? Tyto jedince opisuje přísloví Dostalo se hovno na policu a myslí si, že je kompot. Mezi klasické průseráře je ovšem nelze řadit, protože si většinou o průser řekli sami, s roztaženými pažemi mu běželi vstříc a on se dostavil. Čí je to průser, když se například k významnému politickému korytu dostane kompotář, nechávám na čtenářích. (Obávám se, že nás průserářů, ale nechci nikoho ovlivňovat.) Rovněž nechám na čtenářích, aby si jasně a srozumitelně formulovali rozdíl mezi oběma skupinami. A následně vyhodnotili, kterých jedinců odpovídajících výše zmíněným příslovím znají víc a jestli není největším průserem průserářů fakt, že mnohé kompotáře vynesli na vysoké posty (ať už politické či jiné), na kterých se tito usadili a budou na nich sedět jako podivné zavařeniny tak dlouho, dokud je nesežere plíseň či někdo nevyhodí. Jaký mají ke kompotářům čtenáři vztah, rovněž ponechávám na nich. Já jednoznačně inklinuji k jedincům z první skupiny, očekávajícím pád zmíněného sociálního zařízení na svou hlavu kdykoli a kdekoli. Nicméně znám i mnoho kompotářů. Jejich základním povahovým rysem je, že nevědí, že jsou kompotáři. A obávám se, že i kdyby jim to někdo prozradil, nepochopili by. Podivným paradoxem naší vydavatelské praxe pak je, že o lidech z této skupiny vychází hodně knížek. Obvykle si je píší kompotáři sami. Jestli je kupují průseráři, aby se poučili, nevím. Ale i kdyby, stejně jsou nepoučitelní.
Průserářem se totiž člověk rodí. Kompotářem se obvykle stane.
