Jak se z autora klipu Přemluv bábu stane levičák?

Výrazy levice a pravice ztratily význam. S demokracií založenou na působení protichůdných politických stran je konec. Strany se dnes nedělí podle toho, jakou sociální politiku budou v případě svého vítězství skutečně provozovat, nýbrž podle slibů.

Já sám jsem „levičák“, či socialista, v tom smyslu, že si myslím, že stát by měl zasahovat do chodu ekonomických procesů, že kapitalismus má být výrazně regulovaný, sociální politika štědrá, kultura silně podporovaná, financovaná z mnoha různých zdrojů. Ale jsem háklivý na to, když někdo tyto levicové postoje diskredituje a zneužívá k populistickým účelům podobně jako česká sociální demokracie. Radši budu volit lidi, kteří lžou méně: tedy pravici. Levice lže víc už proto, že předstírá, že dokáže svůj program prosadit.

A pokud jde o extrémní levici, tedy komunisty, tak ti přece zradili své ideály absolutně. Už proto, že se stali součástí parlamentu. Parlamentní cesta k moci je komunistické straně cizí. Ta se má dostat k moci pučem, revolucí, ať už celosvětovou, nebo národní. Takže já od KSČM chci slyšet jediné: na kdy tuto revoluci plánují, jakých prostředků hodlají použít a kolik očekávají, že při převratu zahyne lidí. Pak teprve se mohou občané svobodně rozhodnout, zda je budou volit.

Video

Klip Přemluv bábu

Co by konkrétně měla udělat česká levice, aby se zdůvěryhodnila?

Takhle otázka nestojí. Od dob opoziční smlouvy se politické strany spolčují napříč politickým spektrem proti voličům. Už nejde o boj jedné strany proti druhé, a to má za následek i jeden závažný vedlejší efekt: při takzvaném volebním boji padají různé plané sliby a jejich nesplnění zvyšuje mezi lidmi míru zklamání a rozčarování, které se pak naneštěstí přenáší do dalších oblastí života, kde bychom ale pesimisty vůbec být nemuseli.

Dělení levice-pravice podle vás neplatí ani globálně?

Třeba na Berlíně je vidět, že ho v posledních letech vedla levice. Město je svébytnější, lidé mají svobodu vyzdobit si domy po svém, zdi dýchají úplně jinak. Takže tam například, na úrovni města, je tohle pravo-levé rozdělení patrné. Ale dovedete si představit, že by Praha podpořila přeměnu Žižkova v multikulturní čtvrť? Že by městské části přispívaly lidem, kteří se výtvarně projeví na fasádách svých domů? Že by Václavské náměstí přestalo být bordelem Evropy? Ani jedno z toho se nestane, a je jedno jakou politickou orientaci zrovna má vedení pražské radnice.

Pořád nerozumím, proč člověk, který má rád levicové myšlenky, natočí předvolební klip na podporu pravice.

Měl jsem pocit, že je česká pravice o něco inteligentnější. Ne že je morálnější nebo lepší. Zdálo se mi, že čeští levicoví politici, například pan Paroubek, se nejsou schopni zorientovat v dnešním složitém světě. Pan Kalousek není vzorem morálky ani skromnosti, ale aspoň mu to pálí.

Tím víc zla může nadělat.

To si nemyslím. Blbec vždy uškodí víc než chytrý člověk. Svět je dnes postavený na zneužití jednotlivce, a když je někdo blbej, tak ho jiný zneužije a využije k tomu, aby škodil. Vždycky volíte mezi tím, kdo je zneužívaný, a tím, kdo zneužívá.

Vaše poslední hra se jmenuje Ohrožené druhy a hraje se od listopadu v Národním divadle. Poprvé vás nezajímají úchylky jednotlivců, ale společensky angažované téma. Je to náhoda?

Není. Už v mé předchozí hře Očištění, kde hlavní hrdina znásilní malého chlapce, mne nezajímal psychologický dopad činu na něho samotného, ale otázka viny a trestu v mediální době. Násilník se přiznal v televizním pořadu, jenomže ten se nevysílal naživo, a než jeho zpověď stačili pustit, pořad zrušili. Zpověď toho muže se tak ocitla ve virtuálním světě a nikdy nedorazila k uším těch, kteří ji měli vyslechnout.

Ohrožené druhy jsou o setkání komerčního a nekomerčního světa, konkrétně dvou spolužáků z gymnázia po třiceti letech. O dvou stranách barikády, z nichž ani jedna nezvítězí.

V Ohrožených druzích mě zaujal popis hranice mezi úspěchem a neúspěchem: „Dřív mezi nimi byla dálnice, po které se šourala většina lidí. Dneska jsou těsně u sebe.“

Nevím, jestli jsem někoho necitoval. Možná Jana Kellera? Že se úspěch a neúspěch přiblížily k sobě, je známá věc. Lidé nemají radost z úspěchu, protože se bojí, že okamžitě bude následovat neúspěch. Přímo to souvisí se změnou hodnot. Za normalizace, kdy jsem vyrůstal, a těsně po revoluci byla tou nejvyšší svoboda. Možnost svobodně volit, cestovat, navazovat vztahy. Dnes byla svoboda vystřídána bezpečím. Musíte se pojistit co nejvíce způsoby proti co největšímu množství hrozeb. Což vede ke ztrátě akceschopnosti, imaginace a průbojnosti obecně a také ke změně toho, jakou cenu má pro vás úspěch. Na začátku devadesátých let platilo, že čím jste úspěšnější, tím jste svobodnější. I v oblasti finanční. Ale dnes už úspěch neznamená automaticky bezpečnější život. Někdy tomu může být právě naopak, může v lidech vzbudit závist, paradoxně vás ohrozit. Takže jakou pak máte motivaci o něco usilovat, když o svobodu nestojíte a bezpečí vám to nepřinese?

Igor Bareš v Zelenkově Ohrožených druzích

Igor Bareš v Zelenkově Ohrožených druzích

FOTO: Archív nakladatelství ND

Jeden divadelní kritik o Ohrožených druzích napsal: Takové zdánlivě realistické společensko-kritické hry se psaly v letech černobílého vidění světa na obou stranách železné opony, dnes je však po nich veta. Svět je přece jen složitější a nelze jej dělit na „levý“ a „pravý“, na „dobrý“ a „zlý“, na kapitalistický a nekapitalistický, na zoo a džungli.

Ten kritik, který je autorem nepodepsaného článku v Divadelních novinách, je pan Hulec a říká to správně. Jen asi mluví o nějaké úplně jiné hře. Právě v osobě pana Hulce nebo pana Koláře se česká divadelní kritika sama dobrovolně zahání do role uraženého komentátora divadelních událostí, které se jim buď líbí, nebo nelíbí, ale k jejichž vzniku či diskusi o nich nemohou jakkoliv přispět. Tahle hra pro ně byla veliká šance začít znovu mluvit o zásadních tématech českého divadla, ale pravděpodobně ji nerozpoznali. Jak vy vlastně vnímáte význam slova angažovaný?

Pozitivně.

Já taky, ale hodně lidí si hned představí agitku. Rád bych, aby hry byly angažované, mluvily o současné společnosti. Film to má těžší, musí dodržovat estetickodramatická pravidla, je omezený i přísným realismem. Ale divadlo má možnost komentovat současnost a mělo by to dělat.

Stará Vonnegutova myšlenka je, že umělci jsou jako kanárci v uhelném dole. Když začne unikat plyn, chcípnou jako první, a horníci tak mají čas důl opustit. Umělci podle Vonneguta jsou citlivější ke změnám ve společnosti a mají na ně jako první upozornit. Největší problém dnešní české kultury je, že umělci ztratili ambice být těmi nejcitlivějšími a nejslabšími. Politik by měl společnost spravovat, ale neměl by přinášet témata. Stejně tak ekonom. To je úkol umělců, historiků, sociologů, filosofů, teologů. A novináři by pak měli přinutit politiky a ekonomy o těchto tématech mluvit. Dnes je to bohužel naopak a to je špatně. Jako autorovi mi nevadí ani tak to, že nastala krize, ale že jsme dovolili ekonomům a politikům, aby to byli oni, kdo na ni společnost upozorní, kdo ji pojmenují a kdo ji budou průběžně definovat a čas od času vysvětlovat. Ekonomové nemají právo říkat společnosti, zda je, nebo není v krizi, nejsou těmi kanárky v dolech a nikdy jimi nebudou. To jim vůbec nepřísluší.

O téhle dlouhotrvající krizi důvěry v hodnotový systém zpívá na svých deskách Vlasta Třešňák, píše o ní Karel Hvížďala, provokuje o ní David Černý… Ale teď nám ji najednou definovali ekonomové jako problém některých typů bankovních a burzovních operací. Umělci a společenské vědy v porovnání s nimi zřejmě nemluví dostatečně srozumitelně nebo jednohlasně.

Má názor ekonomů menší cenu?

Bezesporu jsou jednou z nejpřeceňovanějších profesí. Ekonomie není exaktní věda jako medicína nebo biologie a už vůbec ne fyzika a hlavně ne matematika, i když matematiku ke svému fungování potřebuje. Ekonomové nedokážou provést analýzu ekonomické události a nedokážou událost předvídat. Plánovat život společnosti podle ekonomických hledisek je hazard. To se můžeme rovnou řídit věštbami.