Ta žena byla archeoložka, doktorka Ana Gracia Téllez, a přijela do pražského Institutu Cervantes vyprávět strhující příběh. Jedno z největších současných nalezišť pozůstatků pravěkých lidí v jeskyni Atapuerca ve španělském Burgosu totiž vydalo zvláštní, nadějné poselství. Našly se zde ostatky dívky, kterou archeologové pojmenovali Benjamina. Dožila se deseti let, přestože měla zvláštní nemoc – asymetricky srostlé lebeční švy. Kvůli své nepohyblivosti musela být zcela odkázána na pomoc svého kmene – kmene lovců, sběračů a také kanibalů. Třicet nalezených úlomků její lebky poskytuje lidstvu zásadní důkaz. Už v době před 530 tisíci lety čili přibližně ve středním pleistocénu znali lovci pojem solidarita, sounáležitost, a tím se také podle archeoložky Gracii Téllez potvrzují Darwinovy evoluční teorie. Podle nich totiž jen druh, jenž dokáže geneticky předat své dobré vlastnosti, vítězí v evolučním souboji nad těmi, kteří tyto kvality v sobě nalézt a následně předat nedokázali.

A ještě jednoho poučení se mi při oné přednášce dostalo. Tým doktorky Gracii Téllez nechává část svých nálezů nedotčenou. Zejména tu, o níž se domnívá, že by mohla přinést opravdu velké objevy. Dělají to, protože věří, že za nějakých sto či více let budou archeologové mít po ruce mnohem sofistikovanější přístroje a budou moci použít jejich záznamy o místě objevů a vyvodit z nich přesnější závěry. „Jistě, je nám líto, že neobjevíme tyto věci my, ale na druhou stranu je správné doufat, že v budoucnu budou vědci moudřejší,“ vysvětlila. Mluvila rychle, horečně, a když zmiňovala postižené pravěké dítě Benjaminu, měla v očích soucit, jejž zdědila po svých předcích z Atapuercy.