Jirousův význam? Sám si ho určil, když si začal říkat Magor. Blbost přebít její vlastní visačkou. Něco podobného Haškově schopnosti předvést Švejka, o kterém nikdo neví, jestli si dělá blázny nebo je tak chytrej. Magor jako nom de guerre. A neopustil tenhle svůj přídomek ani po převratu – taky proč, ani v té rané euforii nezapomněl, že blbost (a malost) je věčná.

Jirous básník? Spíš bezděčný, zdálo by se. Jen postupně našel v poezii způsob, jak se vyrovnávat s tím, co ho bolí, až z toho byl program, jak najít své pevné místo.

Jirous výtržník? Nepochybně. Co taky s tou bídou kolem, než jí ukázat holou prdel. I když to občas odnesli i ti, kteří si to nezasloužili. Právě ti se neuráželi, protože věděli. Kdyby Jirous byl jen výtržník, nepromýšlel by tak pečlivě každé napsané slovo. Nakladatel Viktor Stoilov a editor Jan Šulc nejsou moc řeční. Ale v odpovědích Josefu Chuchmovi v nedávno vydané knize Torst (o dvaceti letech nakladatelství, kde vyšla většina Jirousových knih) Jirousovu důkladnost i bohémství popisují věcně a se všemi paradoxy. Šulcova slova jsou pak podle mne tím nejpodstatnějším, co by mělo být o Jirousovi pamatováno: …neuvěřitelně vzdělaný a citlivý člověk, naprosto přesný a odpovědný v práci s textem. Člověk hluboký, vědomý si tragičnosti lidského života.

Nesedával jsem s ním a nepil, na to jsem neměl a nemyslím si, že bych o něco přišel. Ale vařil jsem s ním bosáky. Tedy: vařil on, já mu dělal helfra. Jirous byl svými bosáky proslulý a bosákové hody patří k historkám z legendárního bytu Němcových v Ječné. Naučil se to od své tety Berty řečené Benky. V pražské Literární kavárně v Řetězové ulici se už pár let každý pátek schází volnější společenství k obědu. K hostině. Často některý z pánů vaří, pokud ne, je příprava menu na panu kavárníkovi Cibulkovi. Jak to bylo s Jirousovými bosáky, napsal Jirous do almanachu věnovaného právě tomuto hodování (jmenuje se …a rakvička se šlehačkou, vyšel v roce 2008 a je to dnes kousek pro sběratele kuriozit). A tak je zachován i recept podle tety Benky. Nakrájená cibule se nechá zpěnit na sádle a pak se na ni dá vařit kyselé zelí s kmínem. Když je zelí hotové, dá se do pekáče s naškvařeným uzeným, promíchá se a do toho se házejí uvařené bosáky. Bosáky se připravují z osolených nastrouhaných syrových brambor a hrubé mouky, vykrajují se lžící a ponořují do vařící vody (ta se nesolí). Vaří se asi pět minut, pak se vyndávají na prkýnko a překrojí na půlku. Na jednu vodu jen dvě várky bosáků, aby se nechytily dna. Voda z bosáků se sleje přes cedník a šlem se přidá do pekáče, tím je zaručeno lepší splynutí bosáků se zelím a uzeným. K proceduře patří zkušební bosák, aby se poznalo, zda je směs strouhaných brambor a mouky správná. Pokus se rozvaří, je málo mouky, když je moc tuhý, musí se přidat brambory.

Jirous se při tom vaření v kuchyni do půl těla svlíknul. Když někdo z nedočkavých strávníků nahlédl, vysvětlil: Solím vlastním potem.

A takhle, myslím si, to měl se vším.

Jirousův význam? Byl víc rebelem, motorem nekonformní kultury, básníkem? Nevím. Pro mě byl chytrým chlapem s něžnou duší. S jeho odchodem jako by tady zas ubylo něco z přímočarosti. Podobná ztráta, jako když se před patnácti lety překulil z parapetu Bohumil Hrabal, jako když před deseti lety dobojoval s rakovinou Mejla Hlavsa, jako když před čtyřmi lety vzplanul Egon Bondy.

Jirous byl chlap. Takový, jakých je čím dál míň.