Máte dnes na nohou nalakované nehty? Ptám se, protože ve své Evině knížce popisujete, že si na to potrpíte…

Chcete se podívat? Na jedné noze mám nalakované nehty na červeno a na druhé noze na stříbrno. (Robert Fulghum si bryskně sundává ponožky a předvádí své stříbrné a rudé nehty na nohou). Vypadá to praštěně, ale jen, než si uvědomíte, co to obnáší – sednout si mezi krásné vietnamské pedikérky, které vás obskakují a věnují se vám… Báječná věc!

Takže tohle je důkaz, že si své příběhy nevymýšlíte.

Většinou musím skutečnosti spíš ubírat než přidávat. Skutečný život je mnohem prapodivnější než jakákoli fikce.

Mexický spisovatel Juan Rulfo se rozhodl, že přestane se psaním, když zemřel jeho strýček Celerin, který mu vyprávěl příběhy. Říkal, že teď už nemá co psát. Máte také svého strýčka Celerina?

Nikoho takhle konkrétního nemám. Nicméně když kohokoli požádám, aby mi vyprávěl svůj příběh, většinou vyhoví. Někdy lidé namítají, že nemají fantazii, a to se jich pak zeptám: A zdají se vám sny? Jestli ano, tak si dokážete vymýšlet i v bdělém stavu.

Vy sám při psaní své sny používáte?

Někdy ano. Mám problémy s dýcháním a moc dobře kvůli tomu nespím. Byl jsem proto na jedné speciální klinice, kde mi měli pomoci. Nasadili mi na hlavu všemožné senzory a vzbudili mě v momentě, kdy jsem začal snít. Celkem pětkrát. Ajá teď díky tomu vím, že člověk si pamatuje jen svůj poslední sen. Z těch pěti jsem si čtyři nepamatoval, jen ten poslední. A nikdy se nedozvím, co v těch ztracených bylo, i když bych hrozně chtěl.

Už dvěma knihami jste se pustil na pole románu. Je v tom snaha přestat psát laskavé knihy, jež pohladí na duši, ale vyhýbají se nočním můrám lidského bytí?

Ne, na světě je hodně žalu a bolesti, ale nemyslím si, že podmínkou kvalitní a velké literatury je psát o temných stránkách lidské existence. Já si vybral opačnou cestu. V mém románu Třetí přání hrdinka zemře a mí čtenáři z toho byli upřímně zděšení. Musel jsem jim vysvětlovat, že jde jen o fikci.

Možná jsou závislí na naději, kterou jim dáváte. V České republice jste absolvoval autorská čtení a vystoupení, dokonce jste i tančil. Nemáte pocit, že se ze současných spisovatelů stávají spíše kabaretní umělci?

Je to tak. Jsme čím dál více audiovizuální společností. Díky televizi, ipadům, dokonce se prodávají barevné svíčky, které když hoří, vydávají zvuk.

Dobrá knížka se ale může prosadit i bez toho povyku kolem. Ostatně většina spisovatelů má hrozný přednes, takže jejich čtení může být spíš kontraproduktivní. Mě to ale baví a jezdím po vystoupeních hlavně proto, abych viděl své čtenáře. A taky si je fotím. Říkám jim, že jsem tam kvůli nim. A pak, když píšu, mám před sebou na zdi jejich fotky. Mávají mi na nich.

Robert Fulghum při autogramiádě

Robert Fulghum při autogramiádě

FOTO: Milan Malíček , Právo

Vy sám na autorská čtení jiných spisovatelů chodíte?

To tedy opravdu nikdy! Autor vždycky nejdřív sedí někde v zákulisí a někdo vystoupí a přečte jeho životopis, který všichni znají. A pak přijde sám autor a monotónně něco čte. Strašná nuda. Apak se řekne: Chce se někdo na něco autora zeptat? A já se chci hrozně zeptat, proč jsem sem vlastně přišel.

Jen jednou jsem si cizí autorské čtení opravdu užil. Šlo o mého kamaráda Davida Leeho, čestného básníka státu Utah. Měl čtení v Portlandu, v jednom velkém knihkupectví. Bylo nabito a on se schovával za hromadou knížek a netušil, že tam jsem. Já se postavil a všech těch lidí jsem se pěkně nahlas zeptal, proč tam jsou. Řekl jsem, že je nechápu, protože ta poezie je prostě hrozná. Vysvětlil jsem jim taky, že jsem z Asociace spisovatelů, která má za úkol kontrolovat autory, někdy se totiž stane, že vyrazí ven, nevezmou si léky a začnou šílet. David pak vykoukl zpoza všech těch knih a zařval: Fulghume, ty všiváku jeden! A já konstatoval: Tak vidíte, že si tu pilulku nevzal.

Přes všechnu naději ve vašich knihách, přesto, že se díváte na věci pozitivně a máte smysl pro humor, jste začal tančit tango. Dokonce jste strávil nějaký čas v Buenos Aires. A tam se říká, že „život je tango“, a myslí se tím, že je smutný, plný melancholie a negativních věcí. V tangu není místo pro vtip ani pro naději…

Tango bylo původně hudbou a tancem velmi nízkých a nevzdělaných vrstev. Tancem a hudbou, v nichž se skrývají opravdové příběhy. Dnes už s tangem souznějí hlavně střední třídy. Lidé pracují celé dny v kancelářích a večer si jdou zatančit. Myslí si, že jejich život postrádá smysl, a aby mu ho trochu dodali, jdou a tančí tango.

Máte nějaký oblíbený tangový text?

Mně se líbí, když je slyším ve španělštině, když vnímám jen zvuk těch slov. Jak je přeložíte, zbude taková country písnička. Holka ho opustila, on je na dně, pije, má zlomené srdce, tohle všechno by mohl klidně zpívat americký kovboj. Takže nejlepší zážitek z tanga máte, když nerozumíte španělsky.

Tango je hodně rituální tanec, máte i vy své rituály, které dodržujete, třeba než vyrazíte na parket? Už víme, že z domu nevyjdete bez nalakovaných nehtů, ale co následuje?

Je to stejné, jako když jdu do kostela. To je na tangu krásné, že se na něj můžete obléci, jako byste šla na svatbu. Ženy mají krásné šaty, muži obleky a důležité jsou také kvalitní a naleštěné boty. To je myslím jeden z důvodů, proč je tango tak oblíbené ve Spojených státech. Je to divadlo, důvod, proč se hezky obléknout do kostýmů.

Je to pro vás stejný pocit, tančit tango a psát? Je to srovnatelný zážitek?

Ne, to rozhodně ne. Psaní je pro jednoho. Na tango musíte být dva. Hrozně se mi líbila jedna historka Zdeňka Svěráka, který mi vyprávěl, že Cimrman vynalezl tango mnohem dříve než Argentinci, ale pouze tango pro jednoho tanečníka. Cimrman byl prvním tangovým tanečníkem, ale zatímco celý svět tančil v páru, on tančil sám.

Většina hrdinů z vašeho nového románu Drž mě pevně, miluj mě zlehka přichází do tančírny Century a má v hlavě kromě toho, že si chce zatančit, také tzv. „tajný plán“. Měl jste i vy svůj „tajný plán“, když jste poprvé vkročil do Century?

Ano, měl. Můj tajný plán byl najít krásnou ženu, s níž bych si mohl zatančit. Byl jsem sám, protože jsem se předtím rozešel se svou tehdejší manželkou. A tak jsem dělal to, co se většinou v takové situaci dělává: šel jsem mezi lidi. Neseděl jsem v baru a nepil jsem, stál jsem o lidský kontakt. A moje současná žena patřila v Century k nejlepším tanečnicím a já si myslel, že se mnou nikdy tančit nebude. Jenže v tangovém světě je zvykem, že starší muž tančí s mladšími ženami, protože pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tohle byl velký omyl mé nynější manželky.

Ve své knize rozdělujete tangové začátečníky do různých kategorií: Opatrný, Nepřipravený, Nadšený. Kam jste patřil vy?

Nejdřív jsem spadal do kategorie Opatrný, když se mi několik kroků povedlo, stal se ze mě Nadšenec. Salsu se člověk naučí za jeden prodloužený víkend nebo za noc, když na to přijde, ale tango se učíte celý život. I ti nejlepší tangoví tanečníci, které znám, chodí pořád na další a další taneční lekce. Tango je pro mě také metafora života, protože když začínáte, tak se pořád díváte pod nohy jako provazochodec na laně. A nakonec přijde ten magický okamžik, kdy se pod nohy dívat přestanete a prostě jen tančíte.

V Evině knížce popisujete své rozličné vášně a koníčky, které ovšem mají ve vašem případě velkou pomíjivost. Psal jste o bonsajích, o růžích, teď tančíte tango. Není to jen prostě další exotické hobby?

Odpovím stejně jako před chvílí. Je to jiné. Na tango totiž musí být dva a v tom je ten rozdíl.

V jednom rozhovoru jste říkal, že v sedmnácti jste chtěl být rockerem. Čím byste chtěl být teď?

Břichomluvcem. To je můj nový projekt. Už jsem si opatřil maňáska a zkouším mluvit, aniž bych otevřel pusu. Je to dost složité, musíte mít dva rozdílné hlasy – jeden pro vás, jeden pro maňáska – a rychle mezi nimi přeskakovat. Hodně trénuju, což přivádí mou ženu k šílenství.

Budete své břichomluvecké číslo předvádět na autorských čteních?

Ano. A můj první maňásek bude tangový tanečník. Bude mít malé sáčko a budeme spolu tančit.

A když už jsme zase u tanga, jakým typem tanguera, tedy tangového tanečníka, byste se chtěl stát?

V posledním románu mám postavu Sergia. Je to reálná postava a každá žena s ním chce vždycky tančit. Je to velmi umírněný tanečník, nepředvádí kdovíjaké figury, ale každá žena, když s ním tančí, si v tu chvíli připadá krásná. Sergio má prostě styl. Až mi bude devadesát, chtěl bych, aby se mnou ženy tančily a připadaly si při tom krásné. Vtangovém světě je takový zvyk: k tanci vyzýváte očima a výzvu přijmete úklonem hlavy, říká se tomu cabeceo. A když Sergio očima přelétne sál, všechny ženy na něj mrkají a kývají hlavou. Tak to je můj cíl.