Františka Jirousová (1980) vyrostla na Vysočině v disidentské rodině, vystudovala policejní akademii, ale nyní je doktorandkou filosofie. Její obsáhlý román Vyhnanci vypráví příběh několika mladých lidí a jejich tápání ve světě plném chaosu a protikladů. Text i jeho autorka jsou svým způsobem svázáni především vážností, s níž přemítají i o zdánlivě nepodstatných otázkách a slovech.

Ve vašich textech, nejen románových, se často objevuje téma mlčení. Jak moc je pro vás důležité? Spisovatelství je přece jeho pravý opak, je to pokus o vyjádření myšlenek, o jejich sdělování čtenáři, potažmo sobě samému jako autorovi…

Na veřejnosti slova nabývají svého nejhrubšího významu, nebo je jejich význam zkomolený. Pro psaní a umění vůbec to neplatí. Tím neříkám, že je mé psaní uměním, ale kdybych tuhle ambici neměla, nikdy bych se psát nepokoušela.

Dobrá próza nebo báseň nebo hudba nebo obraz by měly velmi naléhavě sdělovat právě to, o čem se nedá mluvit, o čem lze pouze mlčet.

Sdělování jako takové je pro mě při psaní naprosto zásadní a komunikace se čtenářem nejdůležitější. Ačkoli si pořád myslím, že by se měla oddělovat osoba toho, kdo text píše, a obsah toho, co je sdělováno. Protože ten, kdo sděluje, je z velké míry jen prostředek, nástroj, jakési médium.

Vadí vám něco na způsobu, jakým jsou dnes věci v umění sdělovány?

Vadí mi způsob zacházení s literaturou a uměním a texty vůbec – klade se přílišný a nesmyslný důraz na formu a opomíjí se obsah a jeho účel – k čemu to všechno má být, k čemu je to tomu, kdo čte, kdo poslouchá, kdo se dívá.

Často zmiňujete, že jste deset let už nic nenapsala.

Opravdu žádnou prózu nepíšu. Sice bych chtěla, ale to nejde naplánovat.

Kdy vás poprvé napadlo zpracovat příběh o mladých lidech hledajících boha, příběh sevřený do jednoho starého domu a atmosféry Vysočiny?

Vyhnance jsem začala psát v březnu 1999. Ale ne, že by mě napadl rovnou příběh, takhle to s psaním nemám. První impuls byl prostě jako nějaká velmi naléhavá energie, která si žádala rozluštit, objevit formu a sdělit slovem.

Jsou vaše postavy čistě smyšlené, nebo jste se nechala inspirovat vyhnanstvím svých známých?

Nejlepší zážitky při psaní jsou ty, kdy se se svými postavami setkávám, nechávám je jednat a jen zapisuju, co dělají. Příběh před sebou vidím jako barevný film spojený ještě s dalšími smyslovými dojmy, které ve filmu být nemohou, a především s emocemi. Takže postavy nejsou smyšlené, v době psaní byly mnohem živější než já sama. Ale ani jedna z těch hlavních není inspirována konkrétní osobou z mého okolí.

Šlo vám víc o uchopení víry, nebo jste toužila po harmonii mezi literárním příběhem a filosofickými aspekty knihy?

Ona počáteční energie je v jistém smyslu už celá, ale musíte ji rozvinout, rozluštit, pochopit a odít do slov. Takže všechny teologické nebo filosofické motivy jsou v ní obsaženy už na začátku, neseny postavami. Já se s lidmi, o kterých píšu, musím především seznámit. Musím je poznat, musím zjistit, co si myslí, jak vidí svět. To všechno nejsou věci, které bych si vymýšlela, spíše je odkrývám.

A je pro vás důležitá struktura příběhu?

Struktura je úplně zásadní! To je ta řemeslná práce, kterou může spisovatel knihu úplně zkazit. Ale stejně pocit dobře napsané formy závisí ne na nějaké předem dané konstrukci, ale jen na jakémsi zvláštním kritériu, které není v mozku.

Kde tedy?

Nejspíš někde okolo žaludku. Tam se dá dobře vycítit, jestli je forma dobrá, nebo ne. Nejde to asi úplně racionálně popsat. Člověku je špatně až fyzicky a duševně naprosto zle, když mu něco na formě vadí, a naopak velmi dobře, až extaticky, když forma sedí.

Zároveň je psaní občas děsně vyčerpávající, ale když se povede třeba odstavec, tak vás zalije pocit štěstí, který není srovnatelný s ničím jiným, tedy aspoň u mě to tak funguje.

Zpočátku jste měla potíže román Vyhnanci vydat. Jaké byly důvody nakladatelství, které knihu odmítaly, a naopak, proč ji chtěla vydat Eroika?

Já už ani přesně nevím, po těch letech. Hlavně namítali, že je to moc dlouhé, nebo se k tomu nevyjadřovali vůbec. Text prošel mnohýma rukama. Honza Šulc ho jako první přijal se vším všudy za svůj, ale vydání se stejně nepovedlo. Až redaktorka z Eroiky Mirka Slámová mě oslovila v době, kdy už mě ani nenapadlo, že by po Vyhnancích mohl ještě někdo vzdechnout. A takovou zvláštní naprosto nenásilnou formou mě přivedla k tomu, že se kniha skutečně musí zkrátit.

Františka Jirousová

Františka Jirousová

FOTO: ČTK

Nakonec má 365 stran. Před nedávnem mi polský spisovatel a novinář Mariusz Szczygieł v rozhovoru pro Salon řekl, že jsou pro něj tlusté knihy známkou nedostatku pokory vůči čtenáři. „Podezírám jejich autory, že se cítí nedoceněni,“ prohlásil doslova. Co si o jeho výroku myslíte?

Že je nesmyslný a divný. Vojna a mír, Bratři Karamazovi, Kámen a bolest, Pán prstenů nebo v poslední době Larsenova trilogie – to je neúcta ke čtenářům?

Asi záleží, jaké knihy má kdo rád a co od nich čeká. Já mám ráda knihy co nejtlustší a od dobré čekám, že se v ní budu moct aspoň na pár dnů či týdnů ztratit. Že mi autor ukáže svět, ve kterém se dá žít, který si napojím na svět svůj. A oba se přitom protnou, můj bude najednou obohacený nebo v nejlepším případě změněný k lepšímu.

V takové knize pro mě musí být přítomné přesné popisy míst, atmosféry a různých třeba i vědeckých záležitostí nebo řemesel, dál filosofie a teologie a hlavně pak příběh postavený na důkladné psychologii, která se nezastavuje před ničím.

Vypadá to komplikovaně, ale všechny tři roviny může klidně naplnit i báseň o třech verších. Nejde o rozsah, ale o šířku záběru. I když v tlustých knihách je to všechno přeci jen podrobněji rozepsáno, prototypem takové je pro mě třeba Jméno růže od Umberta Eca.

Takže se necítíte jako pisatelka tlustých knih nedoceněná?

To je zcela absurdní. Řekla bych spíše, že se ti nedocenění uchylují spíše k psaní krátkých pseudobásní či pseudopovídek. Dlouhý román zabere moc času.

Jak se z absolventky policejní akademie stane archivářka v samizdatové knihovně Libri prohibiti?

V žádném případě bych se nenazývala archivářkou. Do knihovny si chodím přivydělat jednou týdně na tři hodiny, abych doplnila peníze ze stipendia. Vážím si toho, ale moje současná práce je doktorandské studium filosofie. Skutečná práce ve smyslu dřiny, kterou ale naprosto miluju. Takže vám s dovolením změním otázku: Jak se z absolventky policejní akademie stane studentka filosofie? A odpověď: Jednoduše, vždycky mě přitahovaly dobrodružné, akční věci, které mají něco společného se zápolením různého druhu.

Filosofie je pro vás dobrodružné zápolení?

Filosofie jako boj myšlenek a starost o pochopení pojmů a teorií, které mohou změnit a také mění svět, mi přijde mnohem napínavější a smysluplnější než práce u policie.

Jaké bylo vaše mládí a dospívání na venkově?

Z mého pohledu nejlepší možné, až ideální, se vším všudy. Já, máma a sestra Marta jsme žily v takovém malém domečku ve Staré Říši. Táta byl většinu našeho dětství zavřený, komunisté ho posílali do vězení za každou hovadinu, za proslov na výstavě, zpěv písně v hospodě, vydávání časopisu apod. Ale my se sestrou jsme to nikdy nechápaly jako něco špatného.

Pamatuju si z dětství vlastně jen krásné zážitky – osamělý dvůr plný zvířat, procházky za humna, přírodu, máminy písničky, které nám zpívala, pohádky, které nám četla, tátovy básně, které nám z vězení posílal.

Žily jsme tam asi pět let v takovém uzavřeném soukromém světě.

Ovlivnilo vás to?

Úplně zásadně a představuje to pro mě něco jako vzpomínku na ráj. V době dospívání jsem si třeba zapisovala mámino vyprávění o domovních prohlídkách – přijelo vždy několik aut s estébáky a prolézali nám dům, hledali pořád něco protistátního. Ale dětský pohled na tyhle věci je úplně jiný. Pro mámu to muselo být hodně těžké, žít sama se dvěma dětmi v domě, kde ze začátku skoro nic nefungovalo.