Bianca Bellová
Mrtvý muž
Host

V literatuře je to jako v muzice, s knihami jako s písničkami. Obyčejná, na tři akordy, zahraná ale po svém a s výrazným riffem, bývá povedenější než složitě strukturovaná píseň. Bianca Bellová (1970), přes exotické jméno Češka s bulharskými kořeny, nepřišla se žádným experimentem, všechno to, o čem píše, už jsme někde četli, ale její román-monolog o normalizačním mládí a dospívání a o polistopadovém „opravdovém“ životě je mimořádně povedená tříakordovka. Na obálce knihy je sbírka odznaků. Ty jsou ale otočeny rubovou stranou, jejich líce nevidíme. To je ale synergická metafora! Jakákoli anotace je pak už zbytečná.

Tana Frenchová
V lesích
Přeložil Petr Pálenský.
Argo

Detektivky jsou stále částí literárněvědné obce přehlíženy jako pouze zábavná, masová, bulvární literatura, i když minimálně od dob Dashiella Hammetta (např. Rudá žeň, Maltézský sokol) některé detektivní romány do „vysoké“ literatury patří, i kdyby se literární vědec vzteky rozkrájel. I dnes je na prvním místě zlo v nějaké ze svých mnoha podob, lépe řečeno čin a ten, kdo jej vykonal, ale stále více prostoru dostávají ti, kteří s konkrétním zlem bojují. Ať už jsou to celé týmy vyšetřovatelů, nebo jeden jediný detektiv, obhájce či mstitel. Psychologický rozměr posouvá detektivky blíže k naší realitě a proměňuje významně žánr…

Tana Frenchová
Podoba

Přeložil Petr Pálenský.
Argo

...Tana Frenchová, jejíž dva romány jsou typickými příklady takové proměny, píše v jednom z nich: Vztah nás kriminalistů k pravdě je naprosto zásadní, ale pokřivený a láme obraz zmateně v různých úhlech jako popraskané sklo. Cassii Maddoxovou, členku vyšetřovacího týmu v první knize a hlavní hrdinku druhé knihy, si prohlížíme přesně v takovém popraskaném zrcadle. A obě zavražděné, holčička (V lesích) a mladá žena (Podoba), jež je dvojnicí Cassie, navíc krytá jménem Lexie Madisonová, což byla identita, kterou kdysi Cassie používala při plnění svého úkolu, jsou dokladem zlověstnosti skryté v každodenním životě… Tyhle knihy snad ani do přihrádky detektivka nepatří.

Jean Cocteau
Opium
Přeložil Petr Janus.
Rubato

Začínající nakladatelství Rubato naznačuje vysoké ambice. Opium je jedním z klíčů k éře, která obohatila svět o Bretona a Picassa, ale také o Viana, Préverta či Brela. Zpočátku je téma zápisků dané názvem – Cocteau se koncem dvacátých let léčil ze závislosti a nejprve uvažuje o droze a o tom, k čemu vlastně je: Opium nestrpí nedočkavé začátečníky, břídily. Odvrací se od nich a přenechává jim morfium, heroin, sebevraždu a smrt. Ale postupně přibývají také poznámky o umění, literatuře, básnictví i takováto zvolání: Vrchol neelegance: mít nečitelný podpis.

Být ovádem obce
FHS UK

Kniha rozhovorů a vzpomínek Zdeňka Pince, vyznavače Sokratova přístupu k poznání a společnosti – odtud název knihy, údajný Sokratův výrok. Na otázku, co musí filosof dělat především, Pinc odpovídá: To svý… Dělat to svý je základem filosofovy pozice ve společnosti. Ukazovat, že skutečnost je temná a že ji nemáme v rukou. Problematizovat… A nenechat se vytrhnout nějakým konceptem aktuálnosti. Že teď budeme v jednom šiku budovat republiku. Nebo že nevyřešíme-li teď problém dovozní přirážky, nebudeme nic mít. To není důležité. A odvolává se na klíčový pojem odpovědnost. Právě proto, že svět je pomatený, je třeba za něj být odpovědný.