K tomu však na Dyleni nedošlo. Hora zůstala temná, tajemná, z dálky strašidelná svou nedobytnou věží na vrcholu.

Tyhle věže! Bašty železné opony, obehnané ostnatým drátem, střežené psy, monstrózní, dodnes straší na pohraničních horách. Nutno říci, že i v Německu – na hranicích se díváme od věže ke věži, očekávajíce od sebe to nejhorší. Což naštěstí už není pravda, nejhorší teď očekáváme odjinud.

Na Dyleni byla radarová stanice a bylo odsud možno poslouchat (a rušit) všechny rádiové stanice v širém bavorském, hornofranckém, duryňském, saském a možná i korutanském či ještě vzdálenějším kraji. Neumím si představit, kdo ty stanice poslouchal a kdo jim rozuměl, ale pokud na věži někdo takový seděl (černokněžník?), pak byl dobře informovaný o tom, co se děje na Západě. Možná se tím soustavným poslechem německých rádií naučil výborně spisovně německy a hned po převratu byl na novou dobu jazykově i informačně připraven. Myslím však, že nikdo takový na věži neseděl.

Ten, kdo tam seděl, nejspíš ani nevěděl, že sedí přesně ve středu Evropy.

Od konce 18. století se to tiž v Evropě odehrávalo velké „vyměřování světa“, osvícenský projekt, kterého se účastnili nejvýznamnější astronomové a matematici té doby (též Johann Carl Friedrich Gauss, kterého to dost obtěžovalo, ale něčím se živit musel). Výsledků měření se užívalo hlavně k tvorbě map, nejen katastrálních, ale zejména vojenských. Dyleň zaměřil mezi 21. a 31. srpnem roku 1865 důstojník rakouské armády Zeschwitz pro c. a k. Vojenský geografický institut ve Vídni. Pevný bod na vrcholu trojúhelníka, kolem kterého rozvinul svou triangulační síť, nechal označit žulovým sloupem, 939 metrů nad mořem. Ten bod nazval „středobodem Evropy“ a v tom smyslu byl na sloup vytesán nápis.

Proč by však měl být střed Evropy zrovna na Dyleni? V odlehlé končině mezi dvěma státy, uvnitř jedné říše, na hraně politického zlomu? Rozhodně to dosvědčuje, že rakouský c. a k. geodet Zeschwitz uvažuje o celé Evropě. Teď ještě, odkud kam se ta měřená Evropa rozprostírá? K Uralu je odsud mnohem dál než k Atlantiku. Ale jestli ta tehdejší Evropa prusko-rakouské války (propukne za rok) sahala jenom kamsi ke Lvovu, pak by to třeba možné bylo.

Pokud ovšem přidáme slovíčko a řekneme „středobod střední Evropy“, pak se celá věc vyjasní. Ten lesnatý a málo osídlený kraj, v němž Dyleň posledním zdvihem uzavírá Český les, je stejně vzdálen od Prahy jako od Norimberka a v jeho okolí se české a německé dějiny prostupovaly od té doby, od které používáme slova český a německý. Končina je dost divoká, ze země tam vyvěrají léčivé vody a nacházejí se tam všelijaké kovy (poslední, který zde byl těžen až do roku 1990, byl uran).

Mám s sebou německé pověsti. Jedna vypráví, že se do hory za trest propadlo bohaté a hýřivé město. Tady a město? Nikdy tu nebylo. Kámen, který nechal c. a k. vojenský geograf Zeschwitz umístit na vrchol, zmizel po roce 1945 pod stavbou vojenské radarové věže. V Německu si roku 1985 (to už se všichni s železnou oponou sžili a na bavorské straně se obnovil turistický provoz) vyrobili repliku a umístili ji na své straně hranice co nejblíž k tomu původnímu, jen o několik metrů níž. I to je symbolické – střední Evropa bez českých zemí, Slovenska, Maďarska, Slovinska a Polska znamená skutečně o mnoho méně, vlastně skoro nic, když z toho historického a kulturního prostoru zůstane jen cosi prusko-rakouského. Pohraniční provincie.

Z vrcholu je vidět jenom do Německa, česká strana je zarostlá lesem a věž, z níž by byl rozhled kruhový, je obehnaná drátem. Mrzne a ze stromů se snášejí ledové krystalky, za plotem u věže má pes ve sněhu vyšlapanou pěšinku, rudé slunce jak kotouč cirkulárky se zařezává do horizontu. Jaká samota uprostřed Evropy!