Mrtví spisovatelé odcházeli zbědovaní a do jednoho uražení, diváci udělali totéž ve chvíli, kdy na baru došel alkohol. Zaražení herci se pokusili o ničivou sebereflexi tím, že napříště střízlivě zvolili dětské říkanky. Přišlo nesrovnatelně víc lidí a vystačili si s limčou.

Rozhodnutí redakce Salonu uspořádat literární večírek, na kterém se sama slovutná příloha představí, její redaktoři přečtou něco přiměřeně geniálního a návštěvníci budou přesto oslněni přemírou brilantnosti, mě trochu vyděsilo. Plakát ovšem vypadal slibně. Podobizna muže s lopatou láká od šesti do městské knihovny, jen pár minut od metra Stašnická.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“ (W. Shakespeare)

Pár minut po šesté, kdy to mělo celé začínat, jsou v malém knihovním salónku jen dva posmutnělí redaktoři a dvanáct lahví vína. Některé otevřené. Ve vzduchu visí očekávání a vývrtka je přitom jen jedna. Teprve po chvíli se začínají trousit diváci a já bez zábran poslouchám hovor slečen, co se usadily za mnou: „Jestli nepřijde Rudiš, tak to se na to můžu rovnou vykašlat.“ „Četlas Helsinky?“ „Ne, proč?“

Začínáme (to už je tu plno).

Šéfeditor Zbyněk Vlasák informuje diváky, kolik nobelistů (a nobelistek), profesorů (a profesorky žádné) a vůbec jiných jedinečných lidí přispělo za loňský rok do Salonu. Děvčata za mnou na chvíli přestala probírat Rudišovu patku. Pak přichází redaktor Štěpán Kučera, který přečte svou milou recenzní parodii na Vieweghovu Biomanželku. Všichni mu držíme palce, aby si tím vysloužil přinejmenším stejně dobrou nakládačku jako Jaromír Slomek. Ve víc si český literární publicista ani nemůže dovolit doufat.

„To je jasný, že bych dokázal napsat Svět podle Garpa od Irvinga, ale proč bych to dělal?“ (M. Viewegh)

Tereza Šimůnková při čtení ze své rozepsané knihy V posteli roztomile zápasí s notebookem a při videu neziskovky Inventury, jejíž filmařský tým pátrá po původu Velkého třesku, začínají holky za mnou logicky probírat orgasmus.

Následující kýžené čtení Jaroslava Rudiše definitivně dokazuje, že zvládnutí čtenářských besed je záležitost nesnadná a důležitá. Když dokáže napopáté rozesmát osazenstvo spojením Michal nonstopíča David, začnu přemýšlet o moci a síle patky v dějinách.

Recitace říkanek z publikace dětského folkloru Kecy v kleci naštěstí rozředí moje obavy, že intelektuální nároky na publikum budou postupem večera sílit. S úlevou odkládám skleničku. Bývalý editor Zdenko Pavelka nás pak na závěr dojme tím, jak je Salon stále stejný (čti: úžasný), jak do něj píší stále silné osobnosti (část z nich seděla v sále a tvářila se odhodlaně) a jak je důležité být občas bohém (při prezentaci z historie Salonu mi u fotografie polonahé dívky na jednom komorním autorském čtení zaskočila limča v krku).

„Největší rozkoš je pohovořit si se zralou ženou.“ (F. Nietzsche)

Diváci se rozcházejí do svých domovů obsypáni moudry a střípky geniality. Totiž nedopité flašky se prý odnášet nesmějí, zůstávají knihovně. „Skvela akcia, dum cteni ma milo prekvapil. Stalo to za to, uz sa tesim na dalsie akcie,“ píše na Facebooku jedna z účastnic. Alespoň rok si ale nebožačka musí vystačit jen s literárními večírky neumětelskými, odfláknutými a vůbec zavrženíhodnými.

„Intelektuálové jsou jako mafie. Jenom se zabíjejí mezi sebou.“ (W. Allen)