Největším rozdílem je, že v německých sálech je omladina v menšině. Přesto, že je zdejší program orientován na nastupující filmařskou generaci z celého světa. V obou zmíněných městech jsou sice univerzity, ale podle české studentky, která jednu z nich navštěvuje, není festival v posluchárnách tématem. Podobně to vnímala i číšnice v pizzerii, která netušila, že tu nějaká akce „jako ta v Benátkách“ probíhá.

Kdo je tedy zdejším typickým návštěvníkem? Jednoduchá odpověď: starší manželské páry vyšší střední třídy. Přinesou si do sálu sklenku vína a distingovaným potleskem přivítají uvaděče. Po filmu si pak vystojí frontu na další víno a jdou si sednout na besedu, kde kývají hlavou, jak to měli v Argentině sedmdesátých let těžké. Tomuto typu publika je přizpůsoben i časový rozvrh projekcí. Nepředpokládá se, že by chtěl někdo den strávit v kině. První filmy začínají v pět odpoledne. Naproti jde i to, že jsou některé festivalové snímky nadabované (!) do němčiny.

Zážitkem svého druhu jsou na festivalu půlhodinové jízdy shuttle busem z Mannheimu do Heidelbergu s ostatními filmaři a novináři. Třeba zjistíte, že režisér, co chce dát britskému nezávislému filmu nový impuls, si myslí, že jsou české holky nejkrásnější na světě a že měl jednu z Brna. Herec z jeho filmu zase zažil v devadesátých letech v moravské Litovli „elektrizující atmosféru“ (neumím si to moc představit, ale nikdy jsem v Litovli nebyl). Herečka z téhož snímku má francouzský přízvuk a je hrozně hrdá, že hraje v „uměleckém filmu“. Nechá se dokonce tak unést, že probírá se skromným polským kritikem, který je vmáčknut do sedadla v rohu a nemá tedy jak uniknout, tvorbu Xaviera Beauvoise. Jediným zádrhelem je, že si herečka nemůže vzpomenout, jak se ten jeho slavný film jmenoval. Když se blíží Heidelberg, cílová stanice, zmíněný režisér přijde s tím, že jeho brněnská přítelkyně měla na zahradě za domem dvě helikoptéry, a pokouší se ve zpětném zrcátku upravit motýlka…

Ve festivalové atmosféře důstojných poposednutí vynikne rozdíl mezi východoevropskými a západoevropskými snímky v programu. Zatímco britský filmař dává nezávislé scéně impuls dílem, které se od středněproudé produkce liší jen tím, že je na něm vidět nedostatek financí, ti východoevropští (v případě našeho festivalu zejména pobaltští) ukazují, jak jít na dřeň. Typickým dokladem budiž film Poslední sbohem. Umírající námořník v něm dává do pořádku svůj život s přesnou mírou melancholie, která ještě neždímá emoce, s ironií, která se ale nepřeklopí do frašky, a především bez klišé, ke kterým by téma vybízelo. Tohle je život, řeknete si a máte chuť zahodit motýlka už navždy. Tenhle litevský film ovšem nedostal na festivalu ani jednu z dvanácti udělovaných cen.

Když jsem se ptal oné české studentky, o čem se tedy v německých posluchárnách mluví, odpovědí mi byla popová hudební skupina Synové Mannheimu a jejich frontman a taky jméno Thila Sarazzina. Jeho velmi diskutabilní kniha, která téměř ze všech německých problémů viní přistěhovalce, tu je v každém knihkupectví na nasvíceném místě v oddělení bestsellerů, tureckou čtvrť Mannheimu nevyjímaje. Studentka mi potvrzuje, že řada jejích kolegů a kolegyň na Sarazzinovu knihu slyší.

Mimochodem Turci ve festivalových sálech, mezi tou nerozmanitou vyšší střední třídou, taky chyběli.