Co přimělo francouzského spisovatele, aby si vybral téma z českých dějin?

Ten příběh není ve Francii vůbec známý. Začal jsem se jím zabývat, až když jsem v rámci vojenské služby působil na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Jeden z nadřízených náhodou zmínil zabití Reinharda Heydricha a já chtěl vědět víc. Během druhé světové války se odehrálo hodně zvláštních příběhů, ale tenhle je od začátku až do konce neuvěřitelný – vždyť Heydrichova smrt byla z velké části shoda náhod. Potom jsem se jel podívat do krypty kostela, kde se skrývali parašutisté. To byl zážitek, který mě definitivně přesvědčil, abych se pustil do psaní. Když vidíte ty stopy po kulkách, které zůstaly v kamenných zdech…

Takže jste o okolnostech atentátu poprvé slyšel na Slovensku?

Můj otec je profesorem historie a specializuje se především na druhou světovou válku, takže jsem základní informaci o operaci Anthropoid věděl od něj. Řekl mi jen, že šéf gestapa byl v dvaačtyřicátém zabit československými parašutisty vyslanými z Londýna. Nepověděl toho moc, ale cítil jsem z něj nevyslovený obdiv.

V knize je ale více prostoru věnováno samotnému Heydrichovi.

Měl jsem o něm taky nashromážděno mnohem více faktů. Trápilo mě to – ústřední hrdinové a objeví se až v polovině románu! Nechtěl jsem si ale nic vymýšlet. Přesto Heydrich, i když mu věnuji nejvíce prostoru a kniha nese v podstatě jeho jméno, není hlavní postavou. Z literárního i historického hlediska představuje pouze cíl.

Ve vašem románu se s rovinou historického příběhu prolíná rovina současnosti, kde prostřednictvím metanarace řešíte dilema, zda lze historii zprostředkovat čtenářům…

Musel jsem si položit hodně otázek. Literatura se často snaží přenést historickou zkušenost do současnosti, ale je obtížné psát o historii pravdivě a zároveň působivě. Aby byl přenos úspěšný, je nutné ve čtenáři vyvolat emoce. Napíšu-li, že za druhé světové války zahynulo mnoho miliónů lidí, uvědomí si, že jde o tragédii, ale nedotkne se ho to tolik, jako když uslyší příběh o smrti konkrétního člověka. Čím více detailů se čtenář dozví, tím bude hlouběji zasažen – hrdinu si oblíbí, ztotožní se s ním a později jeho smrt pocítí jako ztrátu blízkého člověka.

Nicméně spisovatel, píšící takovým způsobem o historických událostech, riskuje, že se nechá unést fantazií. Tento problém jsem nedokázal vyřešit. Dialog se čtenářem na rovině současnosti mi mou práci usnadňoval. Mohl jsem mu popsat nesnáze, s nimiž jsem se potýkal, a také ospravedlnit určité nepřesnosti, jichž jsem se dopustil.

Laurent Binet

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Kdo je tedy nakonec hlavním hrdinou vašeho příběhu – Heydrich, parašutisté, nebo vy sám?

Jsou to opravdu parašutisté. Ve Francii se za hrdinu knihy obvykle označuje pouze kladná postava, nikoli záporná. Heydrich to tedy být nemůže a já jsem v knize především proto, abych čtenáři připomenul subjektivitu literatury, že jsem to jen a jen já, kdo vypráví ten příběh. Ostatně žiju v místě a období, kdy je obtížné stát se hrdinou podle konvenčních kritérií.

A kde a kdy byste chtěl žít, pokud byste si mohl vybrat?

Určitě v Československu. Asi bych si vybral dvacátá léta, období první republiky… Anebo ještě lépe v dnešním Československu.

Vnímáte stále Česko a Slovensko jako jednu zemi? Jde o dvě dosti odlišné kultury.

Ale ano, vnímám. Co mohu říct jiného? Mám moc rád obě země i lidi, kteří v nich žijí, a nemám pocit, že by se lišili tolik, jak se říká. Mrzí mě události, k nimž došlo v devadesátých letech, a opravdu bych si přál, abych mohl žít v Československu roku 2010.

Sám jste řekl, že okolnosti operace Anthropoid nejsou ve Francii příliš známé. Jaké vyvolala vaše kniha reakce?

Věřím, že by editoři a vydavatelé, kteří hledí především na prodejnost knihy, dali přednost příběhu z dějin Francie. Dost Francouzů má o Československu pouze mlhavou představu. Hodně z nich si plete Slovensko a Slovinsko, koneckonců sám jsem měl na základní škole problém najít Bratislavu na mapě. Ale čtenáře stejně zajímá hlavně příběh, kontext nepotřebuje, nerozlišuje, jestli je hlavním hrdinou Čech, Francouz nebo Slovák. Zajímá ho příběh. Vzpomeňme třeba na Achilla nebo Odyssea – ani jeden z nich nebyl Francouz, a přesto zpracování jejich osudů stále patří ve Francii mezi nejoblíbenější.

Často používáte krátké epizodické historky, jimiž reálné postavy přibližujete čtenářům a určitým způsobem je zlidšťujete.

Zastávám názor, že nikdo není hrdina na sto procent. Žádná lidská bytost nekoná hrdinské skutky dvacet čtyři hodin denně, povětšinou vede všední život. Například když parašutisté z operace Anthropoid žili v Praze v utajení, tak měli milenky a chovali se jako obyčejní mladí muži. Většinu času se jejich životy nelišily od životů ostatních. A potom přišla jedna událost, která z nich udělala hrdiny. Proto mě nejvíce dojímá osobnost Marie Moravcové, která parašutistům pomáhala. Na jednu stranu neoddiskutovatelná hrdinka, na druhou stranu máma od rodiny. Každý den chodila nakupovat potraviny k večeři a přitom měla v tašce jídlo pro parašutisty ukryté v kryptě. Fascinuje mě, jak se v takových historkách mísí hrdinský čin s běžným životem. Spisovatel potřebuje znát takové zdánlivě nepodstatné detaily, aby jeho příběh zněl uvěřitelně.

A co v případě Reinharda Heydricha? Podobného postupu se před nedávnem dopustil režisér Oliver Hirschbiegel ve filmu Pád Třetí říše a byl za to velmi kritizovaný.

Pokud chcete Heydrichovu osobnost skutečně poznat, nemůžete ho zobrazovat výhradně jako netvora, protože i on dělal většinu času obyčejné věci. Měl své záliby, někde bydlel, něco rád jedl…

Filmu Pád Třetí říše se vyčítalo, že vypráví o Hitlerovi tolik historek ze života, až vyznívá sympaticky. Vedly se dohady, jestli lze Hitlera zobrazit i v pozitivní situaci, třeba jak hladí psa. Podle mě ano. Proč by se nesmělo vědět o nejstrašnějším muži moderních dějin, že miloval psy? Scéna, při níž jednoho hladí, což bezpochyby udělal mnohokrát, přece nemůže v očích diváka smazat jeho vinu na miliónech lidských životů.

Nepopírám, že i v mé knize jsou pasáže, kde Heydrich působí sympaticky. Nikdo nemůže popřít, že se choval vlídně ke své dcerce. Jen kdyby si to autor vymýšlel, dalo by se tvrdit, že s Heydrichem sympatizuje. Moje kniha má v rovině minulosti ambice být historickým románem a v takovém případě vnímám jakýkoli výmysl jako zradu vůči čtenáři. Na druhou stranu jsem nechtěl nic skrývat pod záminkou, že to nesouhlasí s všeobecně přijímaným názorem. Mí hrdinové nejsou shakespearovští.

Laurent Binet

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ve vašem podání tedy Heydrichova osobnost nevyvolává pouze negativní emoce záměrně?

Přesně tak. Postava Heydricha je svým způsobem fascinující – děsivá a zároveň přitažlivá. Ale hlavně skutečná. Na rozdíl třeba od Shakespearova Richarda III., který, přestože je inspirován historickou osobností, nabývá pouze podoby divadelní postavy – není ukazován jinak než v dramatických momentech. U Heydricha jsem chtěl, aby čtenář pochopil, že jde o vraha, ale také o vzdělaného člověka s nadáním, jenž využil situace, do které ho tlačil sled dějin.

Spíše než z psychologického hlediska jsem se k němu chtěl přiblížit ze stránky sociologické. Heydrich, podobně jako Hitler, představuje produkt své doby, což ostatně platí i o celém nacismu. Kdyby nenastal ideální sociální kontext, troufám si tvrdit, že by nic z toho nevzniklo. Německo zůstalo po první světové válce velmi oslabené a v podstatě čekalo na novou příležitost. Zároveň narůstaly antisemitské nálady. Heydrich byl v té době prototypem německého občana – nezaměstnaný antisemita. Tím ale nechci říct, že každý nezaměstnaný podobného smýšlení, kterému se navíc v mládí vysmívali, se tehdy musel stát vedoucí osobností gestapa. Jedná se o aspekty, které vysvětlují Heydrichovo počínání, ale jistě je nemohou ospravedlnit.

Nutno dodat, že jsem se nepokoušel za každou cenu proniknout do myšlení osob, o kterých píšu, protože to podle mého názoru nejde. Historie se obvykle neopakuje. Spisovatel žijící jindy a jinde nemůže nikdy úplně pochopit, co se v lidech v takových situacích odehrávalo.

Narážíte teď na román Jonathana Littella?

Přesně tak. Tváří v tvář Littellovi jsem si tento pro spisovatele limitující fakt uvědomil asi poprvé, protože mě, nutno říci, nepřesvědčil. Hlavní protagonista Littellových Laskavých bohyň na mě nepůsobí jako člověk, který opravdu mohl žít. Je příliš výjimečný.

Laurent Binet:
HHhH
Přeložila Michala Marková.
Argo 2010

FOTO: Archív nakladatelství Argo