Článek
„Doufejme, že o komiksech to skutečně bylo jeho Poslední slovo,“ píše Lukáš Růžička na Komiksáriu. Další komentáře mluví o gerontech a senilech, kteří už moderní době nerozumějí, o starém komoušovi, paskvilech a plivání jedovaté sliny. Festival spravedlivého hněvu.
Jistě, Vaculík možná nerozumí moderní době. Je mu hodně přes osmdesát. Ale myšlenková figura on už je ve věku, kdy nerozumí světu se u nás rozplevelila jaksi příliš. V jiných, rozumnějších společnostech, je to naopak. Mladí nerozumějí světu, staří si už zažili dost, a právě proto začínají aspoň tušit, o čem se to tu mydlí.
Komiks je krásný a perspektivní žánr. Když se na něj ale, aťsi třeba zrychleně a namátkově, mrkne zkušený provokatér, jako je Vaculík, musí napsat to, co napsal. Milovníci komiksu jsou si jaksi už moc jistí, že čtou a tvoří Umění s U zvícím Grand kaňonu. Když si srovnáte to, co zatím dokázal komiks s tím, kam se dostala literatura, výtvarné umění, opera nebo dokonce i film, je komiks batole, které okouzluje prvními souvislými větami. Jistě, je tu dejme tomu Persepolis, je tu Sandman, je tu spousta dalších skvělých obrázkových seriálů, je tu i ten zmíněný Maus. Jenže Maus pořád ještě v myšlenkové hloubce, estetické působivosti či síle prožitku nesahá po pás ani Arnoštu Lustigovi, a ten je v literatuře o holocaustu víceméně průměr.
Kritik Štefan Švec
Komiks má budoucnost, řadu možností, je to žánr dneška a zítřka. Ale pohoršovat se, že čtenář Vaculík, současník Kunderův a Hrabalův, ho považuje víceméně za hříčku, je nadutost. Komiks nemá svého Homéra, nemá Prousta, Montaigne, Danta, Shakespeara, Dostojevského ani Cervantese. Nemá svého Tarkovského, ba ani Chaplina ještě nemá. Takže by bylo na místě míň nařvaného sebevědomí a víc pokory. Starší lidé si už tuhle vlastnost obvykle vypěstovali.
