To sice neznamená, že by v něm panovala libovůle, protože i „míč kopaný“ má jasná pravidla, avšak je důležité uvědomovat si zásadní rozdíl: hra není totéž co reálné jednání. Pokud bychom tedy chtěli tvrdit, že fotbal je zrcadlem reálného světa, pak by bylo třeba toto tvrzení vzápětí upřesnit: ano, je to zrcadlo skutečnosti, ale kruté a nemilosrdné, protože pravdivé. Tak například fanoušek, jehož mužstvo prohrálo, odchází ze stadiónu přesvědčen, že se tak stalo nezaslouženě. Jak na to přišel? Tak, že před tvrdými fakty strčil hlavu do písku. Fotbal totiž říká něco úplně jiného: výhru si zaslouží pouze a výhradně ten, kdo dá více branek než soupeř. Jak by potom bylo možné vyhrát nezaslouženě? To přece nedává smysl. Odchází-li příznivec toho či onoho klubu zklamán, je to v pořádku, pokud však hloubá nad nespravedlností a spravedlností, měl by spíše než na stadió -ny chodit na univerzitu.

Ano, i tentokrát padl gól, ale nebyl rozhodčím uznán, anebo zase jindy se míč ocitl v síti jen proto, že šťastný střelec si předtím vypomohl rukou, ale sudí to neviděl a branku uznal. O chybně posouzených ofsajdech a nesprávně odpískaných faulech ani nemluvě. Kdo ale může takto a s takovým přehledem o dění na hřišti mluvit? Nejspíše jenom ten, kdo stojí v ofsajdu, to jest v postavení mimo hru. To se ale dopouští hrubého faulu, protože porušuje jednu z nejelementárnějších zásad fotbalu, která říká: pravidla jsou jasně dána a o jejich dodržování či nedodržování rozhoduje rozhodčí, jenž je součástí hry. A protože je její součástí, stěžovat si na něj je stejně nesmyslné jako žehrat na hrbolatý terén. Vsítit branku v souladu s pravidly znamená toto: dosáhnout, aby se míč ocitl za brankovou čarou tak, aby rozhodčí pískl a rázně ukázal ke středovému kruhu. Toto všeobecně známé gesto říká, že branka platí, protože nebyla porušena pravidla.

To není nějaký nechutný pragmatismus, nýbrž konstatování faktu, že je snadné rozsuzovat spravedlivé a nespravedlivé činy, stojí-li člověk v ofsajdu. Ze hry už to tak snadné není. Je možné, že nevysvětlitelná přitažlivost fotbalu vyplývá z toho, že rozhodčí je tu jedním z pětadvaceti aktérů hry; nikoli diváci anebo bafuňáři z FIFA. A součástí hry není ani televize. Asi jednou skutečně přijde okamžik, že se i v kopané začne používat videozáznam, aby bylo možné přesněji rozhodnout, zda se míč skutečně ocitl za brankovou čarou. Bude to jistě ku prospěchu věci, ale nezmění se tím vůbec nic, protože před obrazovkou bude vše sledovat další rozhodčí. Znamená to, že se posuzování přiblíží ideální spravedlnosti? Nikoli, zato však bude ještě dokonaleji vytvářet její iluzi.

Miroslav Petříček

Miroslav Petříček

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Hra, kterou je fotbal, i potom zůstane hrou, tedy zvláštním místem mimo reálný svět, které lze sledovat, aniž bychom k němu patřili. A v tomto ohledu je hra lék i jed: je nebezpečně svůdná, přestaneme-li si tento rozdíl uvědomovat, a může působit terapeuticky, víme-li, že ve světě, v němž si nehrajeme, se v postavení mimo hru nikdy ocitnout nemůžeme. A tedy že takový fotbalový rozhodčí je vlastně náš nejbližší bližní.