V českém prostoru v období po vzniku republiky (ČSR, ČSSR, ČSFR, ČR), včetně protektorátu, se pro lid obětovali a obětují nejvyšší představitelé státu, tedy prezidenti, jiným způsobem. Vyorávají brázdy do hlav svého lidu.

Myslím, že na světě neexistuje jiný stát, jehož nejvyšší představitelé by byli v minulých cca sto letech podepsáni pod tolika knihami. Proč si to nepřiznat, náš národní emancipační proces byl spíše napsán než vybojován. My jsme takoví bojovní písmáci a literární tvorba se dost podobá vojenskému takticko-strategickému cvičení.

Od roku 1918 jsme měli deset prezidentů. I když nebudeme počítat povinné edice vybraných a sebraných projevů a statí z období let 1948–1989, jež v mnoha případech vznikaly ve stranických sekretariátech či spíše byly napsány specialisty v oboru, a když přivřeme oči nad některými vzpomínkami či životopisy, o kterých se dá pochybovat, že je stvořil jeden autor, tak nám vyjde průměrné číslo, porážející na celé čáře totálně na hlavu i ty největší státní útvary. Zasloužili se o to především první dva prezidenti (T. G. M. a Edvard Beneš) a poslední dva (Václav Havel a Václav Klaus). Ale nepodceňujme ani přínos Emila Háchy (poezie a překlad) a Antonína Zápotockého (próza, drama, dětská literatura). Na chvostu zůstává jen Antonín Novotný, o kterém je známo, že nerad mluvil a ještě méně ho bavilo psát.

Až nám bude zase svět vyčítat korupční prostředí, síťová lůžka nebo Prunéřov, měli by se naši diplomaté zeptat: A kolik knih mají na kontě vaši šéfové?

Ale čistě mezi námi. Nebylo by někdy lepší, kdyby nějaký prezident šel občas raději vyorat nějakou tu brázdu na pole?