Hned po projekci ne úplně nejkvalitnější kopie dokumentu Síla lidskosti, který přesto vzbudil emoce i u těch, kteří ho viděli poněkolikáté, Tomas Graumann, jeden ze třinácti přeživších „Wintonových dětí“ žijících v České republice, předstoupil před publikum se svým osudem. Následně si udělal chvilku času i na otázky Práva.

Jaký je váš příběh?

Moji rodiče byli židovského původu i vyznání. Situace byla v roce 1939 hodně těžká, jsem rád, že Nicholas Winton přijel do Prahy, našel nám nejmenším nové domovy a sehnal peníze na to, aby nám zachránil život. Vděčím mu za něj.

A váš další osud?

Přišel jsem do křesťanské rodiny, naučil se anglicky a přijal novou víru. Později jsem pracoval při humanitárních akcích na Filipínách, kde jsem potkal i svou ženu. Společně jsem adoptovali dvě z tamních dětí. Po sametové revoluci jsem se vrátil do své původní vlasti. Česky sice moc nemluvím, ale učím angličtinu a k tomu to není tak potřeba.

Kdy jste se poprvé dozvěděl, že vás zachránil právě Winton?

Netušil jsem to až do okamžiku, kdy poprvé zavítal do Prahy. V televizi jsem uviděl obrázky dokladů a papírů, které u sebe měly všechny ty děti, a zjistil, že mám doma taky takové. Slyšel jsem příběhy lidí, které zapadaly do mých vzpomínek na rané dětství.

Potkal jste se s ním už tehdy?

Ne, k tomu došlo až o rok později, kdy zavítal do České republiky podruhé. Setkal jsem se s ním a našel své jméno na seznamu „jeho dětí“. Teprve tehdy jsem si byl jistý. Byl to moc příjemný pocit, dozvědět se po tolika letech pozadí celé věci.

Film Síla lidskosti už jste viděl mnohokrát. Jak jste si ho užil tady v Písku?

Užil. Ano, viděl jsem ho mockrát, ale je pokaždé emocionálně velmi silný. Dneska jsem to nicméně přežil ve zdraví (smích).