Hlavní obsah
S Cestou do Florianópolisu se vydáme na brazilskou dovolenou. Foto: KVIFF

Na pláž ve středním věku. Ve Varech se bude promítat i Cesta do Florianópolisu

Na brazilskou dovolenou se můžete vydat ve snímku Cesta do Florianópolisu, který bude na přelomu června a července usilovat o hlavní cenu karlovarského festivalu. Chytíte u něj trochu bronz a zmocní se vás lehce melancholická nálada. A určitě budete spokojeni.

S Cestou do Florianópolisu se vydáme na brazilskou dovolenou. Foto: KVIFF
Na pláž ve středním věku. Ve Varech se bude promítat i Cesta do Florianópolisu

Rodinná dovolená. Lucrecia a Pedro, argentinský pár, za sebou mají dlouhá léta společného manželství, ale v posledních měsících už žijí odděleně. Přesto naloží do svého rozhrkaného renaultu dvě dospívající děti, Juliana a Florencii, a vydávají se do brazilského letoviska Florianópolisu užít si společný prázdninový pobyt.

Přestože mají oba hlavní hrdinové už své životy a své zájmy, včetně těch milostných, stále je pojí rutina dlouholetého svazku, a kdykoliv se ocitnou na „výpravě“ mimo ni, jsou podobně nejistí, jako když byli ve věku svých dětí.

Musí se rozpomínat na hloubku vlastních citů, na to, jaké to je se zamilovat i se v někom, kým jsme okouzleni, zklamat. A také čelí vlastnímu stárnutí a tomu, že některé věci už nedoženou. Přičemž to celé plyne v poklidné a trochu melancholické atmosféře, v rytmu houpajících se vln dorážejících na písčité brazilské pláže.

Obě děti samozřejmě zrovna nevynikají empatií ke svým rodičům, naopak využívají první příležitosti k emancipaci. Pro ně je ještě pořád všechno nové.

Argentinská režisérka Ana Katzová

Foto: KVIFF

Právě přemístění ústřední dvojice mimo jejich domov, do cizí země, kde se sice mluví podobným, ale přeci jen jiným jazykem, pomáhá už zkušené argentinské režisérce Aně Katzové je k sobě i přes zmíněné odloučení zase přiblížit, a zároveň zvýrazňuje onu nejistotu z poznávání nových situací a nového životního nastavení.

„Přinejmenším nějakou dobu jsem ráda jezdila na dovolenou,“ říká sama Katzová. „Změna jazyka, vlažné moře, fráze, které se vznášejí ve vzduchu, hudba v ulicích, setkání s jiným světem… Naše osobnost se najednou změní. Jako kdybychom si oblékli vypůjčený kostým a vrátili ho až na konci dovolené. Je to jako léčebná plavba, která nás nese k našim přáním. Jako sen.“

Dech života a objevování nových věcí

Celý film vás nutí do nenásilného, milého úsměvu. Který je ještě o něco zaručenější, pokud patříte k cestovatelům, kteří jen nevybírají z nabídek cestovních kanceláří a netráví pak dovolené v antiseptických hotelových rezortech. Lucrecia a Pedro samozřejmě nejsou žádní dobrodruzi a jejich pobyt je takzvaně válecí, ale už úvodní pasáž filmu vedoucí až k pronájmu domku kousek od pláže je… prostě úsměvná.

„Cesta do Florianópolisu se zabývá tématy, jako jsou konvence a touha,“ říká Katzová. „Ale určitě se nesnaží přijít s nějakými jednoznačnými závěry. Snažila jsem se zůstat v mlze možných odpovědí, aby byl z filmu cítit dech života, objevování nových věcí.“

Cesta do Florianópolisu bude mít na západě Čech světovou premiéru.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Související články

Výběr článků