Proč jste přijal roli porotce letošního Fresh Film Festu?

Důvodů je několik. I já s filmem díky hudbě nějak souvisím, byť méně, než jsem chtěl. Zároveň jsem profesorem na AMU a své působiště nemám jen na divadelní fakultě, ale také na FAMU. Kinematografie mi není od mládí cizí, v životě jsem neviděl tolik filmů, jako když jsem musel zaplnit zbytkový čas na právnické fakultě. A v neposlední řadě byli tvůrci, kteří se člověka, když se tvaroval a začal zrát, výrazně dotkli a pomohli mu v nasměrování.

Kdo pomohl vám?

Bylo jich mnoho. Třeba snímky Tarkovského, Viscontiho, Bunuela a samozřejmě Vláčila, se kterým jsme se přátelili. K mnohým věcem se vracím a je zajímavé srovnat, co mi říká film teď a co mi říkal před třiceti lety. Stejně tak, když jsme u mladých umělců, nemusíme brát vždycky debutanty jako lidi dělající nějaké pokusy. Známe přece výjimečnou absolventskou práci jako první Šostakovičovu symfonii nebo Občana Kanea, první pokus pětadvacetiletého Orsona Wellese.

Tématem Fresh Film Festu je manipulace…

Je to hezké téma, teď jsem ho řešil v opěře Válka s mloky, která se má k Čapkovi stejně jako třeba Piknik bratří Strugackých k Tarkovskému Stalkerovi, čili motiv je zachován, ale nemůžu dublovat knihu. To by bylo k nepřežití.

Takhle mladá generace je jako kterákoli jiná a můžeme se těšit na její vzlet, kulminaci a pád

Manipulace s lidmi se odráží i v prostředcích, které jsou některé velmi sofistikované v tom, jak docílit spokojeného a celkem nasyceného živočicha, těšícího se akorát na večerní díl pořadu o vaření a víkend trávícího v nějakém super mega hyper řetězci, místo toho, aby on a jeho děti šli na čerstvý vzduch, prokysličili si mozek a začali trochu myslet. Takový tvor, po kterém prahne jakýkoli stát, je ideálem.

Jak vnímáte roli současného umění?

Otázka umění konce tisíciletí a začátku nového je v tom, že dvacáté století začalo hledat nejrůznější meze svých oborů. Hledali jsme dost dlouho a pohybovali se v různých hraničních pásmech a možná jsme si trochu nevšimli, že se nám vylidnilo vnitrozemí.

Samozřejmě si nemyslím, že by lidé měli sedět na místě, ale ze všech oborů se vytratila manuálnost v tom nejlepším slova smyslu. Tím ovšem nemyslím, že dneska to mají třeba režiséři díky digitalizaci jednoduší, stejně musí pracně něco slepovat a setsakra si rozmyslí, jaké dají k sobě záběry. Problém v českých filmech je ale ten, že se téměř vytratil obor dramaturgie. Díváte se na film a najednou dumáte, kdo je kdo a proč se na plátně najednou octnul.

Co českému filmu ještě vytýkáte?

Svícení, že světlo se nedělá jen plným nasvícením a jenom tmou. Když se podíváte na Viscontiho Soumrak bohů a sledujete, jak svítí, všimnete si, že nikdy nemá plné světlo, vždycky tam je nějaký stín. Taky se vytratila role hudby jakožto dramatické postavy, dneska jsou to náladové doprovody, které můžeme zaměnit za ty v kavárnách a vinárnách.

Problém je i s výběrem herců. Myslím si – s nadsázkou řečeno – že u každého herce by mělo existovat něco jako kvocient, jak dlouho se na něj dá dívat. Někdo vypadá zdánlivě nenápadně a můžu se na něj dívat pořád, u jiného skřípu zuby po dvou minutách.

Tvůrci také často nerespektují historické a jiné reálie.

Vedle fotografie je film velmi zranitelné médium v tom, že buď je, nebo není. Zatímco třeba u sochy nebo obrazu je ještě několik mezivrstev, kde se to může lehce schovat, u filmu to jde těžko. My jsme museli pracně bojovat o lístky do Ponrepa, dneska kliknete a můžete se podívat na cokoli, a stejně to nestačí. Je to celková krize vnímání, kdy si lidé často nevšímají jemných věcí.

Když je třeba u Vojtěcha Jasného červnový podmrak a roste zelené, leč vysoké žito, nezapomene režisér, že tam musí kukat kukačka. To jsou detaily, ta míra věcí, bez kterých by byl Felliniho Amarcord nezajímavý příběh. Jenže těmito detaily se umělecké dílo dostává do roviny poselství s přesahem, to je důvod, proč ty věci přežívají.

Když jste naťukl práci s materiálem i detailem, nemáte pocit, že se v českém umění, film nevyjímaje, víc žvaní, než dělá?

To je společenský problém obecně. Nepotřebujete tříhodinovou expozici, abyste vysvětlil všechny nesmysly. Kdyby někdo nevěděl, jak na to, ať si pustí Chaplinovy grotesky nebo kterýkoli béčkový akční film, kde se řekne A B C a už to jede. U nás se nejprve herec vydá na poštu nebo jde koupit vajíčka… Čili jsme opět u stavby, dramaturgie.

Druhá věc je, aby to bylo jemné. Mám rád filmy Bohdana Slámy, přesto Štěstí se mi nejprve nelíbilo nejen z hlediska vedení postav, ale i kvůli tomu, že jsem v Mostě žil a poznal tam neuvěřitelné věci.

Myslím si – s nadsázkou řečeno – že u každého herce by mělo existovat něco jako kvocient, jak dlouho se na něj dá dívat. Někdo vypadá zdánlivě nenápadně a můžu se na něj dívat pořád, u jiného skřípu zuby po dvou minutách

Jaké?

Uvědomil jsem si, že je to krajina nejen průmyslová, ale i máchovská v tom rozdrápnutém slova smyslu. Zažil jsem komické scény, když Romové stěhovali v Chánově koně do pátého patra jeřábem, viděl jsem, jak se místní galerka starala o jakousi dementní dívku, které z každého „lupu“ nosili gumové medvídky a různé hračky, protože byla jejich talisman.

Pakliže ale člověk přijede točit z Prahy, má pocit, že v Mostě všichni musí spáchat sebevraždu, všichni jsou postiženi zhoubnými chorobami a je tam jenom rmut a kal. A ono to takhle jednoduché není. I Shakespeare ve svých tragédiích vždycky má nějakou komickou roli a to vyvážení je strašně důležité. Život není černobílý a je docela plný.

Fresh Film Fest je zaměřen na studentské filmy a debuty. Vy jste s mladou generací v úzkém kontaktu, jaký potenciál v ní vidíte?

Takhle mladá generace je jako kterákoli jiná a můžeme se těšit na její vzlet, kulminaci a pád. I my jsme chtěli změnit svět, akorát o to nikdo tenkrát tolik nestál. U mladých lidí je veliká energie, jde jen o to, jestli se časem ta tepelná změní v energii světelnou, aby to splnilo základní kosmický princip. Otázka je, nakolik budou mít mladí štěstí, protože někdo se může snažit celý život a má prostě smůlu, někdo si to ani nezaslouží a funguje to.