Všichni jsme děti imigrantů, říká zpěvák hardcorových Knukledust

Každodenní život, každý z nás vyšel z jiného prostředí, naštěstí jsme měli stejný věk a podobnou mentalitu. Spojila nás hudba, na což nikdy nezapomeneme.

Na kapelu přicházelo hodně našich kamarádů, kteří zakládali vlastní své kapely, jež sdílely členy, takže tahle rodina v Londýně velmi rychle rostla a je velká. I kdybychom zítra přestali hrát, víme, že budeme chodit na koncerty, protože všichni máme přátele, kteří se věnují hudbě, mají kapely, působí na scéně, většinou je to underground.

Když jsme začínali v roce 1996, nebylo moc hard coru, jaký hrajeme my, neexistovaly skoro žádné další kapely, které by dělaly totéž, věnovaly se stejnému stylu, ale bylo to ok. Koncerty byly vždycky hodně stylově pomíchané, různé kapely hrály odlišně.

V Anglii existoval punk rock, a už před naší érou i hard core, grind core, metal. My jsme všechny tyhle vlivy smísili ve své hudbě. Velký vliv na náš styl měl newyorský hard core, jako kluci jsme ho milovali. Všechno jsme to pospojovali, anglický přístup s hudbou, kterou máme rádi.

Dva kluci z Knuckledust hráli v Deadline a v Business (baskytarista Nic a bubeník Ray). Teď hrají v Argy Bargy, což je oi kapela, takže naše propojení s oi i punkem je velmi silné. Jsme mnohem mladší než starší punkové kapely, ale podporují nás, což je pěkné.

Neříkal bych, že všechny scény jsou propojené, to spíš kluci z Knukledust procházejí mezi scénami. Kluci v kapele znají lidi z punkové scény i z hardcorové scény, takže hrajeme na punkových akcích, což asi žádná jiná hardcorová kapela nemůže dělat. Některé sice hrají na punkových koncertech, ale punkeři je nemají rádi, protože jsou moc tvrdé, nebo se tam moci divoce tančí.

Jo, když skládám, rád zkouším změnit svůj hlas, aby zněl odlišně od toho hardcorového štěkání. Chci ho udělat zajímavý sám pro sebe, abych si to užil, takže se snažím o změny. Doma poslouchám reggae, dance hall, beru z toho inspiraci a vlivy a při psaní hudby to míchám s hard corem, který děláme.

Taky si rád hraju s jazykem, některé písně zpívám španělsky, některé anglicky, to dobře funguje v Jižní Americe. A pro nás je důležité do toho vtáhnout každého.

Velmi důležité, je to vrchol, hudba, zvuk, jaký má, vychází ze životů, jaké vedeme. Stejný přístup uplatňujeme v textech, mluvíme o sračkách, jsme vzteklí, ale tahle hudba nás drží.

Nechci toho moc měnit hudbou, myslím si, že jde o víc než o hudbu, hudba je jen zvukový doprovod. Teď je tu hodně mladých lidí, kteří se chopili nástrojů a založili kapely a hrají hudbu. Hodně z nich však zní stejně, zkoušejí dělat totéž stejným způsobem se stejným poselstvím, některé ale opravdu hovoří o něčem reálném.

Nevnímám to jako problém, i když je jasné, že pokud lidé (slovům) rozumí, mohu jich oslovit více, protože někteří lidi jsou líní a nebudou se snažit číst texty, aby pochopili, o čem je píseň.

Zejména nyní, v době internetu, si každý hudbu stahuje, poslechne si ji a hned křičí, jo to je moje oblíbená kapela, ale ani neví, co říkají texty. Nikdy nečetl ani žádný rozhovor s kapelou ve fanzinu, klidně to může být nějaká kapela s ignorantskou mentalitou, kterou šíří, a kluci jí nato skáčou.

Myslím si, že jo, dneska přijely kapely z celého světa, z New Yorku, z Anglie, z Bulharska... všichni jsme děti imigrantů. To něco ukazuje, když naše hudba může spojit tolik lidí z různých kultur s různou minulostí. [celá zpráva]

Kdepak, všichni máme zaměstnání, někdo má i děti, takže ani nemám tolik času tak často hrát. Toto dvanáctidenní turné je nejdelší za několik let.

Jsem řidič dodávky pro obchodní dům. Rozvážím, co řeknou - pračky, ledničky, pohovky.

Je dobrý, když děláš oboje současně, když pracuješ a o víkendech se věnuješ hudbě. Vyvažuje se to.

Jo, teď je na prvním místě rodina, ale tohle nás baví.