Článek
Příběh vášnivé cikánky je přistřižen na míru historky z amerického maloměsta, jejíž postavy i vztahy naplňují nejomšelejší schémata mexických telenovel. José je policistou, zasnoubeným se starostovou dcerou, ovšem do města přijede cirkus, po jehož hlavní atrakci, cikánce Carmen, zatouží jak José, tak jeho nadřízený Zuniga a samozřejmě budoucí tchán. Poté se José zmítá mezi dvěma ženami a diváci pláčou dojetím. Tedy plakali by, kdyby to nebylo tak naivní a nenápadité až k uzoufání.
Texty veršují ve stylu „vášně – máš mě“ a hudba Franka Wildhorna přes odposlouchanou inspiraci ze skutečných muzikálů není s to nabídnout publiku jediný hit (i ten ústřední o lásce má vypůjčenou melodii), pouze v rytmu pokulhávající a melodiemi strádající pop „se španělskýma rytmama“. A nezachrání to amatérsky provozované flamenco ani pompézní aranže symfonického orchestru.
Režisér Gabriel Barre se pokusil udělat z komára velblouda, a to doslova. Cirkusové scény vyšperkoval akrobaty, klecí se lvíčaty, hadem, lamou i velbloudem, ale přesto nedokázal zakrýt prázdnotu předlohy. Po scéně jezdí nablýskané mrakodrapy a z fontány po zavraždění Zunigy teče krvavá voda (což logicky odměnil smích a potlesk diváků). Děj i postavy ale setrvávají v stereotypech – ctnostná putička Katarína versus „mašina na sex“ Carmen.
Bílá zpívá, ale nehraje
S tím je ale potíž. Lucie Bílá má smyslnost v charismaticky chraplavém hlase, ale po herecké stránce její Carmen jen plní naučené kroky a pohyby, jež proklamovanou vášní příliš neoplývají. Ve lvici se promění opravdu jen trikem cirkusácké produkce. Jinak je to spíš trošku ironická a nešťastná hodná holka. Nejpůsobivější je, když nic nehraje a „jen“ zpívá.
Jednostrunností předlohy trpí ctnostná Katarína, jež se v bílých šatičkách ukázkově trápí pro Josého. (Její představitelka Dasha se zase trápí s vyzpíváním výšek.)
José Roberta Jíchy je toporný milovník, Starosta žoviální mafián a Jiřího Korna je pro něj škoda, Zuniga (Lukáš Kumpricht) je postavou jen na zabití a Václav Noid Bárta se prokřičí skrz naskrz zlotřilým Garcíou. Svým způsobem nejprofesionálnější výkon podala Pavla Břínková v postavě praštěné tetičky Inéz. Ale není vinou herců, že nemají co hrát ani zpívat.
Čím více pompy, artistů, ohňů, flitrů, zvěře (statování vyděšených bílých tygřat v náručích sólistů při děkovačce je na oznámení ochráncům zvířat!), tím méně skutečného dramatu, jaké nabízí tu a tam nesměle připomenutá Bizetova Carmen, po níž se hodně zasteskne. Na premiéře ale vládlo nadšení, že máme v Praze premiéru „světového“ muzikálu. Korunu všemu nasadil šéf koprodukujícího Divadla Ta Fantastika, když poděkoval přítomnému primátorovi Bémovi a ujistil ho, že toto spojení soukromého divadla se státně (hodně štědře!) podporovanou scénou je příkladem toho, že se divadelníci dokážou domluvit.
Předpokládám, že hned večer stáhl z Bruselu svou žalobu. Vždyť recept byl nalezen, poradní sbor primátora se jistě poučí, divadelníci i diváci radujte se! Jen kdyby bylo z čeho…
Carmen
CarmenHudba: Frank Wildhorn, libreto: Norman Allen, texty: Jack Murphy, příběh zpracovali: Egon Kulhánek a Adam Novák, aranžér: Koen Schoots, orchestrace: Kim Scharnberg, překlad a české texty: Adam Novák, hudební nastudování a dirigent: Ota Balage a Kryštof Marek, režie: Gabriel Barre, světelná režie: Petr Ackerman, zvuková režie: Pavel Dautovský, scéna a kostýmy: Andrea Bartha, choreografie: Pavel Strouhal, dramaturg: Adam Novák.
CarmenHudba: Frank Wildhorn, libreto: Norman Allen, texty: Jack Murphy, příběh zpracovali: Egon Kulhánek a Adam Novák, aranžér: Koen Schoots, orchestrace: Kim Scharnberg, překlad a české texty: Adam Novák, hudební nastudování a dirigent: Ota Balage a Kryštof Marek, režie: Gabriel Barre, světelná režie: Petr Ackerman, zvuková režie: Pavel Dautovský, scéna a kostýmy: Andrea Bartha, choreografie: Pavel Strouhal, dramaturg: Adam Novák. Světová premiéra 2. 10. 2008 v Hudebním divadle Karlín.