Článek
Ve třech choreografiích, s nimž přijel do Prahy, se mu podařilo ukázat to hlavní: že i v tak výsostném umění, jímž je tanec, se mohou uplatnit tělesně postižení. Většinou však soubor končil u pouhé, byť pochopitelné oslavy radosti z pohybu.
Platí to především o úvodní Phasing minimalistou na hudbu Steve Reicha, kde tanečník na kolečkovém křesle se snažil napodobovat pohyby svých zdravých partnerů. Hlubší byl závěrečný Shadow (Stín), plný agresivity a nutnosti ji překonat, neboť integrace není možná bez podané ruky. I on však byl především oslavou pohybu.
Teprve Sour Milk (Kyselé mléko) ukázalo, že ani tělesné postižení lidi nezbavuje krásy. Zpočátku si divák ani neuvědomil, že baletky jsou invalidní. Venezuelec Javier de Frutos totiž nenechal tanečnice na kolečkovém křesle, ale po většinu doby je nechal sedět na zemi a v dlouhých šatech, takže se postižení odhalovalo postupně.
To, co dělají CandoCo je obdivuhodné, přesto je škoda, že si nekladou ještě vyšší mety než jen ukazovat, že ani tělesně postiženým není uzavřen svět moderního tance, že nezobrazují v plné šíři jejich život i problémy. Třeba formou, kterou DV8 ukázali, že se i stará žena chce baví a nemíní si odpírat sex.