Článek
Je to svět devatenáctého století, kdy byly naše kraje součástí rakousko-uherské monarchie a kdy v něm vládlo Jeho apoštolské Veličenstvo císař František Josef I. Svět dam v róbách s klobouky ozdobenými pštrosím peřím, pánů s pěstěnými kníry v nóbl fracích, korpulentních harémových odalisek, ale také psů, koček a myší. Světové války, krvavé revoluce a politické turbulence byly v té době ještě v nedohlednu.
Takový svět je na mnoho světelných let vzdálen dnešní hyperkorektní době rasové, genderové a názorové vyváženosti, padajících soch i cenzury na internetu.
Dnes už by jen tak neprošlo bez povšimnutí ukazovat bílého kolonizátora s domorodcem v závěsu, jak stojí na Karlově mostě (Cestovatel Alberto Vojtěch Frič s indiánem Čerwuišem potkávají mistra Mikoláše Alše, 2000) nebo islámského nájezdníka znásilňujícího bílou dívku (Turecký důstojník odvádějící moravskou dívku, 1997).
Adolf Born má nezaměnitelný rukopis (Večeře v Benátkách, litografie 1982).
Jenže do takového kontextu malířova díla nelze zasazovat. Born jako bytostný monarchista a milovník zašlých časů, které tak nějak plynuly mezi vídeňským valčíkem a Radeckého maršem (poctu maršálkovi na výstavě najdeme také), takto neuvažoval.
Na jeho pracích se mají prostě lidé, a koneckonců i zvířata, rádi. Jednotlivé figury defilují na papíře jako maskovaní tanečníci na benátském karnevalu (i městem na vodě se můžeme na vystaveném díle pokochat), z jejich gest a výrazů je cítit radost ze života.
A také humor a nadsázka. Cestovatel Holub vylézá z krokodýlí tlamy, kterou zablokoval svou ručnicí, kolem kocoura poskakují myši v šantánových kostýmech, veverka na stromě fidlá na housle a letící montgolfiéra má tvar Turka v turbanu.
Každý, kdo má elementární znalosti z dějepisu, samozřejmě ví, že to doba tak idylická rozhodně nebyla. Ale v malířově mysli ano, a my bychom mu to neměli kazit. Už jen proto, že na obrázky Adolfa Borna se hezky dívá a stejně hezky se nad nimi i sní.
Může se vám hodit na Firmy.cz: