Svědomí národa? Leda za trest.

Možná, že vadila přehnaná úcta k tomu, co jsme prožili. Stýkám se s některými, kteří přežili kriminály, a oni to zdaleka nebrali jako konečnou... Když mezi ně přijdete, slyšíte je vzpomínat a chechtat se tomu, včetně duchovních, kteří možná trpěli nejvíc. V tom našem mlčení se spíš skrývá podvědomá potřeba být před historií náležitě podělaní. A to není dobře, poněvadž jsme tehdy všichni žili, studovali, pracovali a milovali se za nějakých okolností a z těch jsme měli někdy legraci, někdy jsme se báli, ale tak je to vždycky.

Kolektivní dějiny jsou a budou účelová záležitost. Vždycky se musíme ptát, co nám kdo říká a proč. Osobní osudy jsou jedinečné a autonomní. Proto má literatura smysl. Teď nemluvím jako literární teoretik, kterým nejsem, ale jako čtenář. Možná trochu degenerovaný, protože už dlouho nehledám v beletrii - pokud ji vůbec čtu - obsah, ale originální jazyk a nápaditou formu. Když zjistím, že je to krásně napsané, a to poznáte brzy, už je mi jedno, co čtu. A pokud je v textu i humor, ke kterému je zapotřebí odstup, je to výsostná záležitost.

Pobavení. I když mi někdy bylo ouzko, nakonec se z toho zrodilo něco kladného a mnohdy i zábavného, ačkoli na začátku to tak nevypadalo.

Nešlo o křečovitou zábavu, jaké jsme svědky v televizi, spíš o snahu domýšlet a zajít v tom pobavení až do důsledků. Tak vnímám všechny události, které se mi přihodily, a tak na ně vzpomínám. Humor pro masy je z jiné kapsy. Kde chybí myšlenka, nápad a tlačí se na pilu, výsledek drhne. Kromě toho oni nás chtějí bavit, jenže já nechci být baven (trpný rod od slovesa trpět), chci se bavit sám. Často je víc humoru v autobuse, když umíte naslouchat, než ve vypocené a vytlačené televizní zábavě. Jsem přesvědčen, že zábava musí být nejdřív v člověku imanentně obsažena, a teprve pak to funguje.

Ale to v Češích je, nebo ne? Koneckonců i vaše poslední kniha ukazuje, že ať už je doba jakkoli pitomá a nálada jakkoli blbá, dokážeme se s ní docela dobře vyrovnat. To je úděl národů, které nemají statisícové armády a letadlové lodě. Je to obrana zdravé duše. Dojmout a rozplakat není problém, dojetí je univerzální. Zato humor je specifický. Byl jsem přítomen promítání filmu Dobří holubi se vracejí v jednom filmovém klubu v Bádensku-Württembersku a přítomní nemohli pochopit, jak někoho může vůbec napadnout napsat a natočit úsměvný film z protialkoholické léčebny. Mluvil jsem o obraně zdravé psychiky, ale tam se asi brání jinak.

Pokud chcete, abych se rouhal, tak naším národním mýtem je vypjaté češství. Obrození, se kterým to díkybohu dopadlo dobře - nebo ne, podle toho, jak se na to kdo dívá - dospělo až ke vzniku republiky, ale kdo ví, jak by vypadaly dějiny, kdyby Rakousko přetrvalo třeba ve federativní podobě. Byla by čeština stejná? Byli bychom lidé dvojjazyční? Byli bychom něco jako Lužičtí Srbové? A nebyl by ten mnohonárodní stát nakonec demokratičtější než republika? Vždyť my jsme vlastně tenkrát několik milionů Němců "přestěhovali" ze dne na den do Československa. Myslím, že je na čase tu naši českou kotlinku trochu provětrat. Režim nám vštípil spoustu pouček a pravidel, a pak nás v ní zavřel a čtyřicet let nepustil ven.

Volby mě inspirovaly vždycky. Chodili jsme k nim z utilitárních důvodů, poněvadž systém byl tak postaven: dej nám hlas, nebudeš sice nijak zvlášť odměněn, ale nezavřeme tě a můžeš přiměřeně žít. Na guláš zapomeň, maso bude vbrzku.

Říkám si, jestli vůbec existuje nějaká "normální" doba... Vždyť i za největších hrůz se všude na světě opakuje životní cyklus. Lidský rod se musí reprodukovat, i když zuří bída, hlad, totalita, ať je mír, válka, prosperita, cokoli, jinak vyhyne. Z takového hlediska je "normální" každá doba a lepší je ji prožít než přežít. A pak, ve čtyřicátém devátém a v jedenapadesátém znovu se dotklo zavírání i naší rodiny.

Na konci osmdesátých let, kdy jsem přemýšlel o nové knize, jsem si říkal, že bych měl tu dobu nějak reflektovat, a přišel pohled z Lichtenštejnska, od přátel, kteří "mohli a směli". Naštěstí to nebyl pohled hradu, který posílají všichni, ale fotka velkovévodovy rodiny dlouhá jak Lovosice. Koukám na ni, jedno křeslo Jeho Výsost, druhé křeslo Její Výsost, potomci, čekatelé, pes ušlechtilé rasy... Vystřihl jsem z papíru čtverečky, očísloval je a nalepil je nad ty osoby, pojmenoval je, a tak jsem stvořil románovou rodinu, pánbůh dopustil a příběh se začal odvíjet.

Já jsem mu vděčný hlavně za to, jak jsem se cítil, když skončil. Za pocit svobody, který jsem nikdy před tím nezažil. V dětství je člověk formován autoritami a zpočátku neví, co mu chybí.

Když dospěje, pochopí, neúspěšně přestává myslet na to, kde žije, a hledá náhradní programy, aby si zachoval duševní zdraví. Díky tomu, že jsme žili v totalitě, nejsme naivní jako některé národy, ale netuším, jestli je to přednost. Možná má někdo pocit nesvobody teď, protože mu chybějí materiální statky, o kterých se domníval, že mu budou automaticky dány v okamžiku, kdy starý režim skončí. Ale v ovzduší svobodné volby nic jiného nikomu chybět nemůže a nikdo vám v ničem nebrání. Když tenhle stav poznáte po padesátce, je to zázrak. Kdybych ho poznal ve dvaceti, možná by to byla nudná samozřejmost.

Takhle se někdy definuje inteligence: schopnost jedince přežít v daných podmínkách. Taky jsme mohli dopadnout jako Židé - nejprve se rozptýlit do diaspor a pak se zase uměle sdružovat a hledat své geografické místo. I když to není úplně přesná úvaha, protože bez holocaustu by asi zůstali v diasporách. Ta schopnost vyrovnat se s přidělenými podmínkami má ale přesnou hranici, kterou "slušný" člověk nepřekročí. Jde sice k volbám, ale neudává. Ta hranice je mezi tím. Slušnost, to je takový občanský ekvivalent křesťanství.

Nevím, já jsem věřící, víru používám a funguje to. Neurotici používají psychoterapeuty, otrlejší jedinci dobré přátele nebo přítelkyně (na ty radši pozor). Byl jsem v protestantské víře vychován, docházel jsem s rodiči na služby Boží do Českobratrské církve evangelické, a i když jsem se pak po konfirmaci vzepřel, asi jako většina adolescentů, zase jsem se v dospělém věku pokorně vrátil.

Poznal jsem vynikající faráře, ale i takové, kteří mě z kazatelny oslovit nedokázali, a z kostela jsem neodešel jenom ze slušnosti, protože když už tam jednou jste..., že jo. Koneckonců na pěkné pomodlení je to pořád nejlepší místo. Moje víra je z rodu střídmých, nezáleží na tom, jestli tam jdu nebo nejdu a jak pravidelně. Věřím ve slovo, které je pořád aktuální. Kdybych byl bigotní, asi bychom tu spolu neseděli.

Ještě pořád se považuju za lékaře. Byl jsem po převratu požádán, abych zreformoval zdravotnictví v okrese, což byl lákavý úkol, který se zpočátku dařil: transformovali jsme ústavy národního zdraví a majetek, když to dopadlo dobře, jsme dali - nebo spíš prodali - do rukou těch, kteří v nich pracovali. Teď jsme zrušili okresní úřady, a tak si v šuplíku pečlivě opatruju důkaz, že to všechno nebylo rozkradeno, nýbrž prodáno a zaplaceno. Chtěli jsme zdravotnictví přetvořit k lepšímu obrazu, než byl ten předešlý štábní systém, jenomže jsme se dostali do půli cesty a teď se nemůžeme hnout z místa. Takže jsme na tom jako všude ve světě: rádi bychom s tím něco udělali, ale nejde to. Zdravotní péče, byť byla sebedražší, je tak mohutné politikum, že žádná politická garnitura s výjimkou té první revoluční už nemá odvahu navyklý systém měnit.

Nesbírám, ale sem tam něco uložím. Když vám politik s vážnou tváří řekne, že "vnímá signály", tak to nevymyslíte. "Ostře vnímá signály a bude je tendovat a akcentovat." Neseberte to. Oni už nedovedou normálně mluvit. Ale taky se stane, že se pana ministra vnitra novináři zeptají, proč jeho odpověď byla tak infantilní, a on řekne: "Promiňte, já nejsem žádnej intelektuál, co je to infantilní?" Člověk, který má právnickou fakultu. Ovšem, jestli to myslel jako fór, klobouk dolů.

Svědomí národa? Leda za trest. Typický spisovatel je dneska více či méně vzdělané individuum, zahleděné do svého libida a do svých vět. Kdyby to byl alespoň poctivý umělec, jako musí být poctivý muzikant nebo malíř, jenomže slovesného umělce determinuje jazyk a on toho paradoxně zneužívá; co má taky dělat, když psaním rodinu neuživí. Jak to vypadá, budoucnosti literatury nejvíc prospěje, když bude spisovatel trochu ujetej: psychopat, alkoholik, děvkař, případně majitel společensky pokud možno málo přijatelné sexuální aberace. Uspět může i zločinec. Bohužel to už nedohoním a cítím v tom handicap.

O tom se neodvážím seriózně spekulovat. Budoucnost mají zcela jistě obrazová média, pro která bude literatura podpůrným fenoménem, když nechci rovnou říct služkou. Tak jako ve svých začátcích film literaturu potřeboval, aby se od ní učil základní postupy, teď ji bude potřebovat, aby bylo co točit. Dneska jsou lidé líní číst a vystačí s dálkovým ovládáním. Ale neřekl bych, že si film vypůjčoval jenom nevratně: třeba filmový střih ovlivnil literaturu zásadně. Dneska si můžete v jedné větě přeřadit z pravěku na dalekou budoucnost klidně bez interpunkce a už se to nepovažuje za minus. Ze slovesného umění má podle mého názoru největší budoucnost poezie. Ale stejně - když bude chtít básník zbohatnout, bude si muset přibrat hokej.

V ústavu se ocitli dočasně, to je tak pro důchodce, a v této chvíli už jsou na volné noze. Nastává boj o peníze, o politiku, o reklamu a paní a dívky, pozor - o lásku. Na podzim by chtěl producent začít s natáčením. Ale já se nechci nechat dohnat ke kvaltování. Mám svoje tempo a potřebuju ho dodržet. Vlastní psaní je hra, která je mi na tom všem okolo knížek a filmu nejmilejší. Je to ta kreativní fáze - jako když ukecáváte dámu. Definitiva je dobrá leda tak pro státní správu. Někdo se v tom autorském předčítání a podepisování možná realizuje, ale já jsem podle pana profesora Vondráčka typický "nespolkař" a tyhle postprodukční rituály a veřejné masturbace mě děsí. Stačí mi intelektuální slast.

Nesrovnával bych. Obě zpříjemňují život, ale ta jedna vydrží dýl.