Článek
Vycházela jste při psaní z vlastních prožitků?
Ano, kniha je inspirovaná mým vlastním životem, byť jej kombinuji s fikcí. Snažila jsem se popsat procesy v patchworkové rodině, kterých jsem byla svědkem, především ze svého úhlu pohledu. Postava Hany je v podstatě moje alter ego.
Rodina, kterou popisujete, je neúplná, ale uměle složená do kompletnosti. Dokáže podle vás fungovat?
Řekla bych, že ano. Skýtá trochu odlišné výzvy než běžná rodina, s nevlastními dětmi je to vždy obtížnější, protože jste vlastně pozadu. Neznáte je odmalička, pořád něco doháníte, což tak docela nejde, a máte k nim chtě nechtě rozdílný vztah než k biologickým potomkům. Tolik si toho k nim nedovolíte jako k vlastním, ale oni to mají vůči vám také tak. Jejich emoce, ty dobré i ty zlé, se dostávají rodičům, ne vám.
Zároveň k partnerovým dětem vzniká na základě vydřeného svazku silná, typově jiná vazba. Jejich ambivalentní vztah k vaší osobě však lze přijmout a pracovat na něm. Prošla jsem si mnoha deziluzemi, například jsem měla na úplném počátku naivní představu, že budu druhou mámou. Brzy mi došlo, že o tom to není, že matku mají a nepotřebují jinou. Náročné je se v tom všem nějak najít. Snažila jsem se popsat, jak je to pro všechny zúčastněné těžké, ačkoli pro každého jinak.
Protagonistka je svým způsobem anonymní, Hanino jméno v textu padne řidčeji než jméno bývalé ženy. Jde o intenci?
Nemyslím si, že jsem ji chtěla nějak potlačit. Je to spíše dáno použitým dokumentárním stylem. Hrdinka pozoruje okolí a ostatním postavám tak logicky dává větší váhu. Přitom však zůstává ústředním charakterem.
Kniha působí tíživým, neveselým dojmem. V jakém životním rozpoložení jste ji psala?
Rozhodně šlo o těžké období, kdy jsem se snažila najít své místo v novém světě a definitivně se odpoutat od dětství. Psaní pro mě bylo metodou, jak se s negativními věcmi vypořádat. Zároveň doufám, že je v textu patrná i snaha hledat optimismus a ukázat, že všechno se dá zvládnout.
Z čeho je den má pro svou všudypřítomnou deskriptivnost určitý kinematografický ráz. Aplikujete postupy z filmové praxe?
Scenáristické kurzy mi hodně daly zvláště v přemýšlení o struktuře, toho, jak dotáhnout jednotlivé motivy, rozvíjet postavy a podobně. Zpočátku jsme o knize s mou kamarádkou, polskou divadelní režisérkou, uvažovaly jako o námětu na scénář s tématem nelehkého spojování práce a mateřství u žen.
Člověk je neustále v napětí z pocitu, že ani jednu věc nedělá naplno. Původně jsem zapisovala jednotlivé rodinné scény, ale posléze mi připadalo, že coby literární text by dílo fungovalo lépe.
Dovedete si jej nyní představit naopak jako celovečerní snímek?
Upřímně ani ne. Strávila jsem s textem už mnoho času, zároveň mi příběhové mikrodetaily a každodenní banality nepřipadají příliš vhodné ke zfilmování. I když zrovna nedávno jsem viděla film o vztahu mezi strýcem a synovcem, který byl celý založený na nuancích a pozorováních, a přitom byl silný, bez velkých dramat toho vyjádřil hodně.
Novelu jste vydala po dvanácti letech od prozaického debutu Marijin dvor, zasazeného do Sarajeva po skončení balkánské války. Co vás přimělo vrátit se k literární tvorbě?
Nebylo to tak, že bych poslední dekádu nic nedělala a teď se vrátila. Za uplynulou dobu jsem zkoušela více věcí a některé z nich prostě nevyšly. Z čeho je den jsem začala psát už poměrně dávno, byla to tak trochu časosběrná práce, dlouho jsem navíc hledala nakladatelství, které by se zhostilo vydání.
Čerstvě jste laureátkou Literární ceny Knižního klubu, v níž vás porota vybrala z bezmála stovky zaslaných rukopisů. Překvapil vás výsledek?
Hodně. Mám z ceny velkou radost. Přišla jako vzpruha pro další činnost, dodala mi víru v sebe a ve svou práci.
Co chystáte nyní?
Dlouhodobě pracuji na scénáři seriálu pro polskou odnož televizní stanice Canal+. Podrobnosti ale vzhledem k podepsané mlčenlivosti prozradit nemohu. Do toho experimentuji s krátkou literární tvorbou v podobě povídek.
Může se vám hodit na Zboží.cz: