Spisovatelka a nakladatelka Slávka Kopecká: Ota Pavel bude vždy literární hvězda

Troufám si říct, že by měl z nahrávek radost především Ota, a také jeho bratři. Má zásluha na vzniku audioknihy Supraphonu je pouze nakladatelská. Krátce po revoluci v roce 1989 jsem čtenářům předložila sedmidílné Sebrané spisy Oty Pavla. Samostatně jsem loni vydala sedmý svazek Povídky z šuplíku, povídky o přírodě, lidech, kořeněné korespondencí s bratry a výtečnými rodinnými texty. Soubor obsahuje autorské texty bez zásahů cenzorů, kteří jeho dílo až do jeho předčasné smrti dlouhodobě ničili.

A ve druhém plánu vypovídá pravdivě o těžkém údělu tohoto vynikajícího spisovatele. Ota Pavel byl těžkou nemocí zužovaný muž, vlastně utrápený člověk, kterého dílem spalovala vlastní tvorba, necitlivé zásahy tehdejší cenzury, a hlavně těžká duševní nemoc. Zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech. Jeho dílo dojímá a stále vzbuzuje respekt. Má odpovídající ohlas nejen doma, ale i ve světě. Patří a bude patřit mezi hvězdy českého literárního nebe.

Zprostředkovaně. Přesto můj život velmi ovlivnil. Shodou náhod jsem, stejně jako on, vyrůstala na stejných místech v Buštěhradě, kousek od Kladna a vedle Lidic. Oba nás to prostředí ovlivnilo. Ota tam prožil, jak víme z jeho díla, těžké časy za války a okupace. Jako dvanáctiletý kluk viděl hořet Lidice, mával bráškům, když odjížděli do Terezína.

To vše se mu zadřelo pod kůži, stejně jako židovská hvězda. Ale prožil tam i kus šťastného dětství, sportoval a chtěl být už tenkrát mistr světa.

Rodina mé matky v Buštěhradě s Popperovými, jméno Pavlovi přijali až po válce, sousedila. Má máma k nim každé ráno nosila housky z naší pekárny. Když jsem byla malá, místo pohádek mi vyprávěla, jaká alotria kdysi vyváděli Leo a Oto Popperové, otec a strýc Oty Pavla.

Byli to muži obdaření fantazií, plní života, temperamentu a skvělého židovského humoru. To všechno ale čtenáři důvěrně znají z díla Oty Pavla a také díky filmům Karla Kachyni natočeným podle jeho textů.

Ale já jsem už vlastně od dětství mnohé z těchto příběhů znala v podání své matky. Navíc jsem se snažila, stejně jako Ota, ve sportu, vystudovala jsem dokonce fakultu tělesné výchovy v Praze. Také jsem se pokoušela psát. Zkrátka jsem drze kráčela tak trochu v jeho stopách. Byl mým velkým, nedostižným vzorem. Do bližšího osobního kontaktu jsme se bohužel dostali, až když jsem pracovala v týdeníku Květy. To bylo tři roky před jeho předčasnou smrtí.

Je to tak. Cítila jsem, že mě má rád. Jistě i proto, že jsme oba vyrůstali na stejných místech. Vzhlížela jsem k němu, byl v oboru mistr. Rozhodně se tak ale nechoval. Byl ke mně milý a přátelský. A protože ho už trápila nemoc, nemohl spát a já jezdila autobusem brzy ráno do redakce, první telefon v kanceláři byl od něho. Svěřil mi už tenkrát, že chystá sbírku povídek s názvem Buštěhradská dráha. Tu ale nestačil dokončit.

Chtěla jsem vědět, jak to dělá, že mu jde psaní od ruky. Chtěla jsem vědět, jak vzniká dobrá povídka. Říkal mi: Napřed je třeba naplno žít a život nešidit. Pak hodně psát, denně, a publikovat v novinách. Napřed kratší útvary. Na dobrou povídku ale musí být člověk hlavně zralý a musí mu být nejmíň čtyřicet.

Slíbil mi, na mé naléhání, že mi napíše takové malé autorské desatero. Ale to už nestačil, čehož je mi líto.

Domlouvali jsme se, že za mnou přijede do Buštěhradu. Chtěla jsem, aby ho viděla má matka. Slíbil mi to, ale mezitím k nám zavítali oba bratři, Hugo a Jirka. Máma je znala od mládí. V té době to už byli důstojní pánové v jistém věku. Jak vstoupili do dveří, zvolala máma: Jasně, to jsou Popperovic kluci, podívej se, oba mají stejně křivé nohy! Máma měla jadrný smysl pro humor.

S Otou jsme se u nás doma bohužel minuli. Byl v té době téměř trvale v léčebnách, ve špitálech a v blázincích. Do Buštěhradu si ale krátce před smrtí zajel naposledy sám. O té své návštěvě mi napsal jeden ze svých vůbec posledních dopisů. Dojemný a smutný. Dala jsem ho buštěhradskému Muzeu Oty Pavla.

Psal mi nejen o návštěvě u nás, ale poslal mi zároveň k přečtení povídku Dlouhá míle. Žádal mě, ať mu ji po přečtení pošlu zpět, vše psal ručně přes kopírák na psacím stroji Consul. Přečetla jsem si ji, zaslzela nad tou krásou a vrátila mu ji poštou. Tento dopis i s povídkou mi pošta doručila zpět. Na obálce byl stručný vzkaz: adresát zemřel. Psal se březen 1973.

Přátelila jsem se s jeho bratry, Hugovi jsem vydala knížku jeho básniček. Jirka, který pracoval ve starožitnostech, mi pomáhal s informacemi o Otovi a Hugo mi půjčoval rukopisy. Majitelem autorských práv byl ale výhradně Otův syn Jirka. S ním jsem na určitou dobu smlouvy uzavřela.

Měl vrozený dar. Byl velký literární talent, ale stejně jako otec trpěl depresemi. Do toho vedl nezřízený život, byl haur. A pil. Hospody v Braníku na něj jistě dodnes vzpomínají.

Jirka za mnou pak jezdil do konce života, snažila jsem se mu pomoci, vydala jsem mu jeho dvě povídkové knížky, nebyly špatné. Ale stejně si nedal říct, žil dál po svém. Vždycky jsem mu nadávala, ale vždycky jsem mu nějakou korunu dala. Podporovali ho také jeho strýcové a Židovská obec. Umřel nedávno. Byl to zmařený talent.

Profesně obdivný, lidsky hřejivý. Čtu ho a pomáhá mi žít, nacházet radost, radovat se. Jeho Běh Prahou je nedostižný.

Jsem aktivní důchodkyně a mé nakladatelství, jehož jsem jediným zaměstnancem, drobně funguje. Dlouho chystám svou knížku fejetonů s názvem Slepice z Bretaně a jiné ptákoviny, kterou bych ráda připravila letos před Vánocemi. Krátké veselé texty jsem psala celý život, mnohé jsem namluvila v rozhlase, a tak zbývá už jen to zatracené finále.

A v šuplíku mi leží hotové portréty osobností, s nimiž jsem se během svého novinářského a nakladatelského života setkala. Jsou to Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Arnošt Lustig, Marta Kubišová, Jiřina Bohdalová, Jiří Krejčík a další. Má to háček, baví mě žít. A čas je v mém věku nejdražší devíza. Na psaní zkrátka nemám téměř žádný čas. No, uvidíme.

Může se vám hodit na Zboží.cz: