Spisovatelce Lence Reinerové nechybí elán

Právě jste vydala knihu Praha bláznivá, ve které se touláte dnešní Prahou i vlastními vzpomínkami. Jak dokážete milovat město, z kterého jste byla z antisemitských důvodů vyhnána před 2. světovou válkou a v padesátých letech zase nespravedlivě vězněna?

Mám k ní vztah čím dál tím vřelejší, možná to souvisí s věkem. Sama jsem si s tím lámala hlavu. Člověk asi musí mít někde pocit, že je doma. Žila jsem v nejrůznějších zemích, které se ke mně chovaly velkoryse, třeba Mexiko, tam jsou velice milí a vřelí lidé. Jenomže tady mi nikdo nemusí nic povídat. Já to vím. Mám vnitřní pocit, že jsem tu doma.

Jaké byly návraty?

Těžké. Vracet se do míst, kde jste se narodil, žil uprostřed rodiny a najednou z ní nikdo nezbyl, počínaje babičkou a konče osmiletým synovcem, není jen tak. Nějaký čas mi to trvalo. Dcera je v Anglii, žiji tu sama, a přesto nemám pocit, že jsem osamocena. Mám nové přátele, které jsem i vzhledem k jejich věku nemohla před padesáti lety mít, a je mi s nimi dobře.

Máte osobní zkušenost z doby, kdy byla Praha česko-německo-židovským městem. Jaké to bylo?

Byla to jistě prospěšná směs mnohaletých tradic a kultur. V mladých letech jsem to brala jako normální. Rodiče za mě rozhodli, že jsem studovala německé gymnázium. Potom jsem se vrátila do rodného Karlína, naproti nám bydlel filmový režisér Jiří Weiss, plno dalších lidí. I v Karlíně byly zastoupeny tyto tři elementy. Žije také moje spolužačka z první třídy, to nám bylo šest let. Prošla jinou životní cestou než já, ale telefonujeme si. Praha je malé velkoměsto. Přežila bez větších ztrát 2. světovou válku. Roste, jistě, ale ven, jádro zůstává celé a projevuje se tak kontinuita města. Vadí mi ale, jak se podbízí turistice. Stokrát mi to vadí.

Co třeba?

Projděte se přes Staroměstské náměstí a uvidíte sám. Marně se snažím najít český název na obchodech. Jsou anglické, německé, českých pomálu. Pohrdání je zlé slovo, ale je tomu tak. Na Karlově náměstí postavili hranatou rohovou budovu. Ta by mi ani tak nevadila, ale kdyby stála jinde... Na náměstí mezi Novoměstskou radnicí, kostelem a Faustovým domem se mi nelíbí. A co je tam napsáno? Charles Square, Business Centrum. Přitom se mi líbí Tančící dům. Co má Praha krásných kubistických domů. Vzpomínám, jak se stavěl na Žižkově dnešní Dům odborových svazů, tehdy Všeobecný penzijní ústav. Hodně se o něm diskutovalo. Patří tam. Business Centrum ne.

V knize vzpomínáte na hodně přátel. Patřil mezi ně i Egon Erwin Kisch. Jak by se mu asi dnes Praha líbila?

Vzpomínám na něj. Co by mohl říci? Vyhovoval by mu cizinecký ruch. Jakmile někdo přijel, zašel za ním. V Mexiku neměl nijak zvláštní pozici, ale když se tam objevil John Steinbeck, šel rovnou k němu. Strašně se mu po Praze stýskalo. Byl to takový pesimistický prorok. "Tahle válka se nedá vyhrát," říkával nad mapou, kam jsme na velvyslanectví kreslili postupy válečných front. Bál se.

Jaký byl společník?

Nebyl žádný krasavec, ale kouzlo pro ženy měl. Byl zábavný, sršel vtipem a nápady. Je známo, že neuměl psát na stroji, jen ručně. Měl takový barokní rukopis plný kliček. Když je kroutil, tak přemýšlel.

Kam se chodíte nejraději procházet?

Kamkoli. Jdu se prostě podívat. Nemám extra oblíbená místa. Nedávno jsem byla v Karlíně, šla jsem tam s dcerou. Zastavily jsme se na rohu Thámovy a Křižíkovy ulice. Rohák už není, druhý od něj stál můj rodný dům. Už to není on, je přestavěný, sídlí tam nějaká americká firma. Nemohla jsem do Karlína dlouho chodit, všude jsem viděla blízké, kteří už nejsou. Zůstala jsem sama.

Kde čerpáte tolik elánu?

V Německu se mě na to často ptají, teď zrovna letím do Düsseldorfu. Odpovídám jednou větou: Mám kladný přístup k životu.